Klima se mění — a co my?

Dalibor Levíček
1. 11. 2021


Metodická příručka
Klima se mění – a co my? Ministerstva životního prostředí ukazuje klimatickou změnu jako příležitost, kromě faktů se soustředí i na emoce a nebojí se říct, že současný ekonomický systém nás vede doslova do horoucích pekel.


Příručku Pracovní skupiny pro klimatické vzdělávání Rady vlády pro udržitelný rozvoj psali lidé, kteří se tématy klimatické změny a udržitelného života dlouhodobě zabývají. Kromě Jana Činčery z Katedry environmentálních studií nebo Jana Krajhanzla, který se dlouhodobě zabývá postoji veřejnosti k ekologickým tématům, je to i náš provázející z Futuropole, Tadeáš Žďárský, který se soustředí na vize udržitelné budoucnosti.

Padesátistránková brožura není jenom další sbírka faktů – i když na kvalitní zdroje odkazuje – protože ty všichni známe a o vlivu člověka na změnu klimatu už nikdo příčetný nepochybuje. Nestraší, protože strach je jednou z překážek kritického myšlení a účinné akce. Rámuje změnu klimatu ne jako hrozbu, ale jako příležitost ke změně myšlení, potom chování a po důsledném domyšlení i systému, ve kterém se pohybujeme.

Text je určený jak učitelům a učitelkám, tak tvůrcům politik. Není to seznam aktivit ani údajů, snaží se místo nich dát rámec uvažování o komplexním problému změny klimatu. Ta je tak zásadním problémem dneška, že přesahuje téma jednoho předmětu nebo náplň několika vyučovacích hodin. Ovlivňuje celý náš život, a tím i všechno ostatní, o čem (se) učíme.

Klimatická změna přitom není nijak radikální součást kurikula: sedm z deseti českých občanů zavedení výuky o změně klimatu podporuje, a bariérami je tak místo ideologického odporu spíš vzdělávání rozdrobené jak do jednotlivých předmětů, tak na pětačtyřicetiminutové hodiny, které projektové výuce a kritickému bádání moc nepřejí.

Jako ve všem ostatním ani při úvahách o klimatu se nerozhodujeme jenom podle faktů, ale intuitivně a na základě názorů a předsudků, které už máme. Právě na zapojení emocí dávají autorky a autoři důraz a zdůrazňují nutnost zasazení problému do kontextu každodenního života a práce s jedinečnou zkušeností každého studenta a studentky.

Přístupně působí holistický model jízdního kola, zdůrazňující nutnou souhru všech součástí vzdělávání tak, aby celek byl maximálně účinný. Kromě informací tak spoléhá i na motivaci, vnitřní hodnoty a důležité emoce, jako je naděje.

Kapitoly 3.7 a 3.8 potom nezůstávají jenom u popisu problému, ale přiznávají, že není řešitelný v rámci současného ekonomického systému. Na vládní dokument tak projevuje nečekaně smělou politickou imaginaci: zpochybňuje možnosti volného trhu (který vede ke koncentraci kapitálu do rukou hrstky lidí na úkor ostatních) i model neustálého růstu ekonomiky, nemožný už z principu ve světě omezených zdrojů. Důkladně se věnuje i konceptu ekonomiky koblihy Kate Raworth, který zdůrazňuje jak potřebu důstojného života pro všechny, tak nutnost nepřekročit meze planety a její omezené zdroje.

Jako učitel oceňuju doplňkové materiály v češtině i angličtině, neprůstřelný seznam informačních zdrojů a příklady dobré praxe z jiných zemí.

Klima se mění – a co my? je pro mě moderní a odvážný text, který přesahuje standardy běžných metodických příruček a nebojí se odpovědí na otázky, které si klade čím dál víc mladých lidí. My učitelé a učitelky tak máme možnost držet s nimi krok.

Zbytek práce je na nás. Mám radost, že ji můžu začít právě s Futuropolí.