Kritické bádání: Kdo těží z toho, že nejsme spokojeni*y se svým vzhledem?

26. 7. 2021

Eva Malířová

Deník ze semináře s vyučujícími
Martin se na čas stal novým uživatelem v současnosti nejoblíbenější sociální sítě pro mládež Tikťok. „Viděl jsem aspoň padesát videí a je mi z toho blbě.“ Proč to podstupoval? To proto, že třída 7. B nechtěla chodit plavat. 7. B je smyšlená, vystupuje v příběhu, který naše vyučující na online seminářích provází poznáváním procesu (LINK ZDE) kritické pedagogiky. Učitelka z našeho příběhu v diskuzi se třídou zjistila, že se hodně dětí stydí za své tělo, proto ta nechuť ke společnému plavání. Postupně třída a učitelka docházeli ke společnému problému: pociťovaný společenský tlak na to, jak máme vypadat. Třída odkryla, že jedním z důležitým zdrojem tlaku jsou sociální média. Učitelka na základě znalosti zájmů své třídy zvolila sociální síť Tikťok jako vhodný materiál ke kritickému zkoumání s otázkou „Kdo a proč vytváří tlak na vzhled?“ V tomto momentu se aktéry příběhu stávají vyučující Futuropolis, aby si v semináři vyzkoušeli*y postup kritického bádání a sociální analýzy sami*y na sobě. Martin se proto ponořil do Tikťoku, abychom mohli pracovat s autentickým materiálem.

Co to je? Co to se mnou dělá?
Martin při přípravě semináře vybral na Tikťoku pět videí dvou z nejvýznamnějších influencerů*ek – nejsledovanějších tikťokových uživatelů*ek, na které jsme se společně podívali*y my, dospělí*é pedagogové a pedagožky. Snažili*y jsme se v těch dvacetivteřinových videích zachytit sdělení a záměr autora a autorky. Všímali*y jsme si také, čím video láká své diváky a divačky. Společnou diskuzi jsme potřebovali*y zahájit zachycením vlastních dojmů:



„Cítím totální zmatek – vůbec nerozumím, o čem ty videa jsou (možná to poslední – outfity, to nějak poberu...), ale o čem to je, že někdo nastoupí do auta?“
„Je to vztažené jenom ke vzhledu. Vytahování se nad ostatní.“
„Když na to koukáte dlouhodobě, začne vám tento životní styl a kult snadno nabytých věcí připadat jako norma. Na kolik je to ovlivní?“
„Tohle jde už mimo nás, není to naše hřiště.“
„Připadá mi to hloupé, nebezpečné a frustrující.“
„Co za frustrace, úzkosti a tlaky to probouzí na straně diváků a divaček?“
„Je těžké vytvořit si nadhled, nesoudit.“

V části diskuze jsme si vyjasňovali*y, jestli jsou naše reakce jen tradičním odporem starší generace ke kultuře mladých, nebo něco víc.
„Takhle znechuceně jsem se necítila už dlouho,“ otevřela Martina. „Mně to připadá strašně nebezpečný, to je tak lživé, na tom není pravdivého vůbec nic. To je celý jeden velký konstrukt a lež.“
Dalibor uklidňuje: „Stejně tak se tvářili moji rodiče, když viděli, co čtu, moje babička, když slyšela, co poslouchala moje maminka. Přijde nám to debilní, ale to je pocit, který má každá generace, když se dívá na kulturu mladší generace. Pojďme z toho nebýt ve stresu. Není to pro nás, ale nikdo tady neumře, prostě na to nebudeme koukat.“
„Já si nemyslím, že jsou mladí blbí. Tady jde ale o čistý byznys,“ kontruje Martina.

Do toho vstoupí Silvie: „Proč by se na to někdo díval? Já bych to ráda pochopila ... kdyby mi to nějaké dítě vysvětlilo, co tam vidí. Já to fakt nevidím a rozrušuje mne to.“

Zuzka posunula otázku, proč to dělají, ještě dál: „Přijde mi důležité pochopit, na co reagují. Proč vytvářejí něco, co na nás působí jako sebestřednost? Jestli nejsou v situaci, kdy jsou natolik vydeptaní dospěláckým světem a společností, že se chtějí takto ukázat, že ty lajky nějak nasbírají, že mají ty body. Napodobují, co vidí. Etablovat se mimo biologickou rodinu. Ukázat, už nejsem děcko, mám svoji cestu. Možná s tím i počítají, že to na nás působí nafoukaně, omezeně.“

A tak jsme rozdmýchali*y jiskry zvědavosti, až jasně zahořela naše snaha porozumět. Tahle zvědavost nám pomohla k zásadnímu přerodu od odsuzování ke zvídavému zkoumání. Ukázala se být klíčovým nástrojem vyučujících, chtějí-li se s dětmi bavit kriticky o věcech z jejich života.

Překvapení, který ponor do sítě Tikťok vyvolal u nás všech, nás posílilo v přesvědčení, jak zásadní pro vedení pedagogického procesu je zájem o životy dětí. V kontextu kritické pedagogiky mluvíme o mapování kultury (LINK ZDE), vyučující se zajímají o to, co jejich děti dělají, jaké informační kanály sledují, co je zajímá, co je trápí, čeho se bojí. Pokud vyučující například zná sociální sítě a ví, jak fungují, může lépe porozumět světu mladých lidí a o to víc přizpůsobovat vzdělávání tak, aby bylo pro ně smysluplné. Vzdělávání, které reaguje na zkušenost mladých, jim umožňuje získat kritický nadhled nad každodenními zvyklostmi a normami.

Kdo z toho těží? Na koho to dopadá? Čí hlasy nejsou slyšet?
Když jsme v online semináři probrali*y záměry autorů a autorek a sledujících, pustili*y jsme se hlouběji do mapování zájmů aktérů a aktérek, kteří*ré se na vytváření unifikovaných sdělení o vzhledu podílejí. Mapování zájmů a moci je klíčovou součástí kritické pedagogiky, protože jejím záměrem je, aby studující reflektovali*y svou situaci a hledali*y možnosti, jak tuto situaci vlastní mocí a ve spolupráci s druhými proměňovat.

Prvním krokem je zjistit souvislosti a jak se věci dějí.
Nejprve jsme pracovali*y s informacemi o Tikťoku a zaměřili*y se na práci a zájmy influencerů a influencerek. Redakce Mladé fronty DNES si v roce 2017 dala tu práci a vytvořila mapu spojení nejznámějších youtuberů*ek a firem, které je platí (LINK ZDE). Analyzovala jejich videa dva roky zpátky a identifikovali 165 firem, jejichž produkty tito*tyto mladí*dé umístěním ve svých videích propagují (product placement). V jiných zdrojích jsme zase četli*y, kolik až si může influencer*ka vydělat reklamou. Zkrátka vedle lajků, sebevědomí, půjčených aut či darovaných produktů získávají autoři*rky peníze za někdy přiznanou a často nepřiznanou reklamu.
Toto vše ovlivňuje ještě samotné nastavení Tikťoku, jeho algoritmy oceňují princip vzájemného kopírování – stejný pohyb, stejná píseň, což vede k ještě větší homogenizaci sdělení, která se sledujícím dostávají, než u Facebooku.

Potom přišel klíčový moment kritické pedagogiky – zkoumání otázek „Kdo z této situace těží? Na koho to dopadá? Čí hlasy nejsou slyšet?“ Přes čtyřicet minut jsme si ve skupinkách malovali*y schémata vztahů mezi aktéry*kami, kteří*ré mají vliv na to, že se vytváří unifikovaná představa o ideálním vzhledu, na sociálních sítích a jak se to děje. Vedli*y jsme dialog nad otázkami: „Kdo těží ze skutečnosti, že mnoho mladých není spokojeno se svým vzhledem? Jaké jsou dopady? Kdo má jaký zájem a vliv na náš ústřední problém – vytváření tlaku na to, jak máme vypadat?“


Porozumění tomu, jak problém vzniká a jaké zájmy v něm hrají roli, nám v dalších fázích pomůže představit si, jak by věci mohly fungovat jinak a co pro to udělám. Ve fázi kritického bádání jsme skončili*y otázkami: „Co nám na tom všem, co jsme o problému zjistili*y, vadí a co bychom chtěli*y změnit, kdybychom měli*y tu moc?“

Vyučující napadlo například: ztransparentnit zájmy korporací za obsahem Tikťoku, hledat způsoby, jak umožnit mladým zažít jinak, že někam patří, používat sítě s cílem posilovat vnitřní integritu a vnímání vlastní hodnoty jednotlivého člověka a ukazovat rozmanitost různých podob krásy. Na tato přání a touhy navážeme za 14 dnů v dalším semináři o imaginaci, která je další fází procesu kritické pedagogiky.

Zvědavost a prostor pro pocity otevírají cestu
„Dnešní naše setkání bylo úžasné. Celý večer jsem z něho žila a neustále sdělovala rodině, co všechno jsem se dozvěděla. Celých 10 minut jsme diskutovali*y. Bylo to skvělé.“ Napsala Martina ve zpětné vazbě. Náš zážitek ze samotné přípravy semináře byl podobný, hodně aha momentů, protože jsme se nořili*y do nového světa Tikťoku.
Celý seminář jsme vedli*y dvakrát. Zatímco s první skupinou jsme končili*y téměř v euforii z celé zkušenosti, s druhou skupinou jsme setkání uzavřeli*y s určitým pocitem tíže. Možná proto, že druhý proces měl jiný rytmus. Ve více momentech jsme potřebovali*y zůstat s pocity, které v nás téma vyvolalo, dát jim prostor, než se pustíme do dalších otázek a úvah. Protože jsme ale měli*y vymezený stejný čas, emoce nestihly prodělat svůj vývoj, a tak se nám emoční batoh nabalil.

Když jsme pak analyzovali*y z pedagogického pohledu svoji zkušenost, narazili*y jsme na klíčovou výzvu: Jak mohu v tématu, které je pro mne jako pedagoga*gožku také živé, držet prostor pro přemýšlení studujících a dostát dialogu? Jana si odpověď formulovala jako pro sebe klíčovou myšlenku semináře: Otevřenost učitele; neshazovat to, čemu nerozumím; nechat se vést touhou tomu porozumět.

Jak se k té otevřenosti dopracovat, když mne materiál třeba pobuřuje, a přitom chci vést spolubadatelský a partnerský dialog? To vystihla Bára: „Přišlo mi důležité nezůstat ve znechucení, v odporu s pocitem, že mladí jsou úplně mimo. Udržet si osten zvědavosti, proč to tak je, snahu porozumět a pochopit, co je na tom zajímá. Nezdá se to, ale oni tam taky mají autonomii a moc. Sociální sítě a internet to umožňují. Je to pro ně určitý emancipační prostředek, i když se nechají strhnout vlivem toho korporátu, protože to vyhodnotili jako funkční.“