Propojit se, ne jako kabely do zdi: Práce se smysly ve vzdělávacím procesu aneb kdo těží z toho, že zůstáváme odpojeni*y?

19. 10. 2021

Eva Koťátková

Situace:Vstoupíte do třídy. Probíhá tu frontální výuka. V místnosti se dlouho nevětralo. Jsou tu malá okna a zapnuté silné zářivky. Studenti a studentky sedí v úzkých lavicích, které jim umožňují jen pohled vpřed na učitele, aniž by viděli*y na zbytek třídy. Ze židlí bolí záda, těla v nich postupně tuhnou. Čas se nekonečně vleče. Nikdo je nepodněcuje k diskuzi, poslouchají dlouhý výklad, v závěru padne několik otázek učitele na konkrétní žáky*čky, na které jsou vyžadovány faktické odpovědi, hodnocené jako správné nebo nesprávné. Většina třídy si potichu přeje, aby ostatní odpověděli špatně, nikdo se necítí být do tématu vtažen, nikdo nemá pocit, že by jej mohl aktivně ovlivnit. Žáci a žákyně působí unaveně a apaticky, pokud bychom zakreslovali*y jejich zapojení do tématu jako kabely zapojené do zdroje byly by všechny odpojeny. Řada z nich je myslí jinde, kde se skutečně něco děje a kde jejich hlas někdo poslouchá. Část z nich odměřuje čas do konce hodiny - ta plyne neuvěřitelně pomalu. Ani příště nebude výuka probíhat jinak, žáci a žákyně si mají prostudovat kapitolu 13. Tématem je Klimatická změna.

Co všechno ovlivňuje proces učení, poznávání, vnímání? Jaké smysly jsou v této situaci aktivovány a jaké zůstaly odpojeny? Kdo má zájem na tom, aby řada smyslů zůstala pasivní, odpojená? Jaké žáky a žákyně, občany a občanky produkuje škola, která nezapojuje práci se smysly do učebního procesu? Jak se takovým žákům a žákyním daří napojovat se na svoje okolí, cítit s druhými, být hybateli a hybatelkami změn a tvůrci a tvůrkyněmi vizí? Jak se jim daří být aktéry namísto pasivními a od svého těla a prožívání odpojenými subjekty?

Na červencovém výjezdu projektového týmu Futuropolis jsme se v rámci programu věnovali*y mimo jiné také práci se smysly. Vyzvaly jsme ostatní, aby si vybrali*y jeden ze smyslů, který byl v popsané situaci výrazně deaktivován, utlumen a navrhli*y jak ho v kontextu procesu učení a ve vztahu k probíranému tématu (klima) znovu vnést do hry.

Eliška a Tadeáš přišli s návrhem vytvořit teplotní mapu města, za pomocí objektivního měření, ale také skrze mapování emocí. Jarmila a Martin navrhli zorganizovat v kontextu školy Týden jídla, v rámci kterého by se pozornost přesunula do školní jídelny jako terénu pro výzkum složení a vizuality potravin, procesů, v rámci kterých se jídlo zpracovává a dostává na stůl, udržitelnosti, ale také zviditelnění pracovních podmínek kuchařů a kuchařek, kteří*ré ve školní jídelně pracují. Bára a Dan přišli s rozhovory s místními lidmi o tom, jak vnímají změny, které se dějí okolo nich pod vlivem proměny klimatu a také metodou vciťování se do druhých: lidských i nelidských aktérů, na které dopadají změny klimatu nejvíce. Eva a Kristy navrhly cvičení na poznávání vlastního těla a jeho procesů s cílem záměrně vyvolávat situace, které aktivují jednotlivé orgány a pomáhají nám současně uvědomovat si tělo jako provázaný systém a také cvičení na práci s emocemi v učebním procesu, který podporuje odvahu mluvit o vlastním prožívání a pokoušet se s emocemi vědomě pracovat.

Smyslům můžeme rozumět jako vnímání, které je produkováno pomocí lidských orgánů a vychází z podmínek na konkrétní části těla, ať už jsou tvořeny vnějšími nebo vnitřními impulsy. Jedním z mýtů, který je potřeba nabourat (ve vzdělávání i obecně) je představa, že disponujeme pouze pěti smysly a že šestý smysl je něco nadpřirozeného. Smyslů využíváme přitom daleko víc, žádná lidská bytost není vybavena pouze pěti smysly. Mezi méně známé, ale přitom hojně využívané smysly patří například schopnost rovnováhy, která nám umožňuje chodit vzpřímeně i poslepu nebo naopak cítit, že se s námi hýbe podlaha, vnímání tepla a chladu, které ovlivňují to, jak se cítíme, soustředíme, jednáme, schopnost vybavit si známá místa, osoby nebo předměty (aktivovat naše paměťové stopy), schopnost snít, imaginovat (včetně denního snění), schopnost cítit smutek, úzkost, strach nebo naopak celou škálu pozitivních emocí nebo sociální smysl, který nás motivuje k tomu vstupovat do interakce s druhými, pomáhá v budování spojenectví, přátelství, vztahů, ale umožňuje taky různé druhy dominance nebo útlaku.

Smysly je potřeba si uvědomovat, abychom s nimi byli*y schopní*é účinně pracovat. Smysly jsou něčím, co nás propojuje s vnějším prostředím i se sebou samotnými a současně tuto schopnost sdílíme s mimolidskými tvory: rostlinami, zvířaty, houbami. Jsou důležité pro to, abychom cítili*y/prožíval*y svět a cítili*y se světem. Práci se smysly považujeme v rámci projektu Futuropolis za klíčovou, jejich začlenění jsme ale v projektu nějakou dobu odsouvali*y: v onlinu se se smysly pracuje jednoduše hůř (hledíme do jednoho bodu, aniž by to posilovalo naše napojení na člověka, se kterým hovoříme, omezujeme se na verbální projev jedné hlavy s druhou, zatímco zbytek těla je skrytý a v pasivitě, hůře se utváří propojení skupiny atd) a trvalo nám nějakou dobu najít pro smysly funkční místo v kontextu kritické pedagogiky. V rámci online seminářů jsme se pokoušeli*y aktivovat celé tělo, měnit polohu, vnímat se zavřenýma očima, vstupovat do tématu skrze obraz, zvuk nebo video, vyjadřovat se neverbálně, například skrze živé sochy, které ukazují naše momentální rozpoložení, znázorňují moc či bezmoc nebo obrazy stereotypních společenských rolí. Tyto impulsy a cvičení pro nás fungovaly jako důležitá narušení způsobů vnímání, která by vedla ke stereotypu, odpojení, stagnaci.

Proč jsou smysly a jejich zapojení do vzdělávacího procesu tak důležité? Vzdělávání podporující status quo i současný systém, ve kterém žijeme se účinně podílí na tom, že ztrácíme spojení se sebou samými, s druhými, s přírodou. Takové odpojení slouží systému, který pro své fungování potřebuje deaktivované jedince, kteří plní úkoly, překračují svoje fyzické i psychické možnosti, jsou hnáni k soutěživosti a neempatickému jednání (nejsou motivováni*y k tomu vstupovat do situace někoho, kdo zažívá větší míru znevýhodnění nebo útlaku a vytěsňují takové příběhy) a neprodukují vize budoucnosti, které by takový systém založený na nadprodukci a vykořisťování mohly ohrozit. V rámci Futuropolis usilujeme o pravý opak: vytvářet podmínky, které by stimulovaly účastníky a účastnice vzdělávacího procesu ke kritické diskuzi, sdílení, empatii, kreativitě, touze aktivizovat se a podílet se na kolektivní změně. Pro něco takového potřebujeme smysly jako důležité komunikační kanály, detektory, spoje, které nám pomohou porozumět sobě i světu okolo jiným způsobem, mimo jazyk faktů a argumentů. Vzdělávání totiž funguje teprve tehdy, když jsme v rámci něj schopni*y kombinovat vědění, které přichází z pocitů, zkušeností, stejně jako z racionality. Díky smyslům se můžeme cvičit v tom cítit s druhými i se světem, stávat se jeho aktivní součástí. Propojit se, ne jako kabely do zdi, ale jako provázaná, cítící a pulzující síť se všemi výhodami i riziky, které takové spojení a sdílení přináší.