Imaginace

„Imaginace, která nás vede k možnému a nemožnému, je vždy nutností. Je tedy nezbytné podněcovat ty, kteří se učí.“ Paulo Freire



V této fázi zapojujeme imaginaci a trénujeme její schopnost modelovat a tvořit vize, jež by nás mohly inspirovat ke změnám, které chceme vidět ve světě.


Porozuměli*y jsme nebo aspoň tušíme, co je problémem, víme nyní i, co jej způsobuje, musíme tedy zapojit radikální imaginaci, abychom hledali*y cesty nové a nečekané. Tato fáze je důležitá pro rozšíření možností představitelného. Moct si umět představovat věci jinak, to je důležitý krok k osvobození. Je důležité rozlišovat, na což upozorňuje i Freire, imaginaci od útěku do falešného světa a snílkovství. Imaginace nám má pomoci jít vpřed, nikoliv utéct.


Účelem této fáze je rozproudit představivost, snít, posunout horizont představitelného a kolektivně modelovat alternativní paralelní budoucnosti, které budou řešit problémy a odpovídat na naše touhy. Tato fáze začíná imaginací individuální a končí imaginací kolektivní, rozproudění imaginace lze podpořit změnou prostředí, kde se odehrává, např. imaginovat o klimatické změně u povrchového dolu. Výsledkem této fáze je artikulace vizí a nahlédnutí, kudy se vydat do příští fáze. Klíčové tedy je společně si představovat svět, v němž už problém neexistuje.


Naše představivost může být omezená našimi předsudky a nízkým sebevědomím. Potřebujeme ji emancipovat. Imaginace je často záměrně zavádějícím způsobem vydávána za snílkovství, ale často v historii stála na začátku pozitivních společenských změn skupina lidí s radikální imaginací.


„Všechna moc vychází z imaginace.“ Karel Kosík



Motto této fáze:
Jak si představit, co si neumíme představit?


Etapy fáze a otázky:


1. Protažení imaginace
Na začátek je dobré zařadit cvičení, imaginace je jako sval, těžko člověk uběhne bez tréninku maraton. Proto je nutné imaginaci probouzet. V tomto kroku posunujeme limity představivosti a dodáváme studujícím důvěru. Kultura ticha nám bere odvahu vyjádřit se a vůbec si představovat, může to být proto obtížné. Studující by měli*y „vykročit ze svých hlav“ a zapojit celé tělo. Cílem tohoto kroku je bezpečné vyjetí ze zajetých kolejí. Otvíráme jiné myšlenkové kanály, než běžně používáme, zkoušíme vystoupit z usedlého mentálního analytického myšlení, posílit tělo a tvůrčího ducha.


Motto tohoto kroku: „Možná jsi už nějaké postupy zkusil*a, není však důvod propadat skepsi. Odlož pochyby a dej své imaginaci křídla!“


  • Co vše si ještě nedovedeme představit?
  • Jak můžeme posouvat hranice naší představivosti?
  • Jak začít snít?
  • Co jsi zkusil*a, kde tě to zastavilo a kam můžeme dál vykročit?
  • Co můžeš ještě vyzkoušet, pokud se to zaseklo?
  • Co všechno si dovedeš představit?
  • Jak si představit, co si neumíme představit?
  • Jak dokážeš ještě více rozproudit imaginaci?
  • Zkusil*a jsi nějaký typ vzdoru?


2. Imaginace vázaná na překonání příčin problému

Studující se „rozesnívají“, překonávají překážky imaginace, stávají se vnitřně neposlušní a záměrně nedisciplinovaní. Pedagog*žky přinášejí do imaginace to, co si nedovedeme představit (jiné narativy, jiné způsoby bytí). Přinášíme i příběhy skupiny lidí, kteří dokázali měnit status quo. Je klíčové směřovat od představivosti, která umožňuje do falešného světa, k imaginaci, která dává sílu a tvar věci měnit. Neutíkáme do často předsudky omezeného analytického myšlení, vykračujeme z těchto mentálních modelů posilněni*y, že svět lze změnit. Můžeme legitimizovat určité typy neposlušnosti v tradici občanské neposlušnosti a aktivního občanství.


  • Jak nám pomůže imaginace řešit problémy z předchozí fáze?
  • Co tu není, co bychom chtěli*y, aby tu bylo?
  • Kdybyste měli*y tu moc… co byste...?
  • Jaké příběhy (narativy) o budoucnosti existují?
  • Které hnutí a jednotlivci uspěli ve svém snažení změnit věci? Proč byly jejich vize označovány za utopie?
  • Co nám může minulost říct o budoucnosti?
  • Jaký vývoj společnosti si nedovedeme představit?



3. Moje vize a moje naděje!

Vytváříme prostor pro individuální imaginaci jednotlivých žáků a žákyň, jejich osobní vize.
Studující skrze vlastní zkušenost a nesoulad imaginují, jak by problém (svět, škola) mohl vypadat jinak. Žáci a žákyně se vztáhnou k problému, kterému se věnovali*y v kritickém bádání. Pedagog*žka zde se snaží přinášet jiné úhly pohledu na danou situaci a být průvodcem*kyní v procesu rozšiřování imaginace. Zde si žáci*kyně zkoušejí představit, co dosud nebylo úplně snadné – svět bez konkrétního problému z předchozích fází. Měníme své úhly pohledu, abychom prohloubili*y porozumění.


Hledáme naději, z ní plynoucí motivaci a přinášíme si energii nadšení k dalšímu kroku a další fázi. Posilujeme společnou naději, společné sebevědomí, že změnit věci je možné, a vztahujeme se k problému z kritického bádání.


  • Po čem toužím?
  • Jaké jiné přesvědčení a představy (o druhých lidech, o sobě, o systému, ve kterém žijeme) si chceme osvojit a sdílet mezi sebou?
  • Je možné doufat v nemožné? Co a proč považujeme za nemožné?
  • A mohou se naše utopie přetvořit v realitu? Co bylo chápáno v minulosti jako utopie a nakonec se stalo realitou?
  • Jak nám může naše představa o ideálním světě pomoct překonávat náš problém?
  • Jaký může mít naše utopie nezamýšlené dopady na jiné lidi?


4. Tvorba vizí

Vracíme se ke kritickému bádání, upíráme pozornost k problému, který řešíme skrze výsledky naší imaginace. Propojujeme individuální imaginace jednotlivých studujících z předchozího kroku a tvoříme větší celek s širší perspektivou.

Vytváříme kolektivní vize, ve kterých je náš problém vyřešený. Posilujeme imaginaci a posouváme ji za hranice „poslušnosti“ a „normálnosti“. Snažíme se imaginací překonat léta vštěpování poslušnosti a nekritického poslouchání autorit.

Je možné se podívat i na vize a scénáře, které nechceme, aby se naplnily, nicméně v závislosti na konkrétním případu to může být jak posilující, tak svazující.


  • Jakou budoucnost bychom pro sebe chtěli*y?
  • Jak bude fungovat systém naší ideální vize?
  • Jaká bude struktura naší ideální vize?
  • Jak vypadá naše společná vize?
  • Kde vidíme možné systémové řešení?


„A zejména je důležité jasně rozlišit, že imaginace není cvičením pro ty, kteří jsou odtrženi od reality, není pro ty, kteří mají hlavu ve vzduchu.“ Paulo Freire



Procesy na straně studujících:

  • Procvičují imaginativní myšlení.
  • „Rozesnívají“ se o jiných možných světech.
  • Zapojují celé tělo a vystupují z mentální ustrnulé práce v lavici.
  • Tvoří.
  • Formulují společnou naději.



Procesy na straně vyučujících:

  • Povzbuzují sebevědomí studujících, dávají křídla jejich imaginaci.
  • Vnášejí podněty z vnějšího světa.
  • Přinášejí jiné způsoby myšlení.
  • Provokují a inspirují k imaginaci.
  • Vytvářejí příležitosti pro nacvičování imaginace.
  • Vytvářejí bezpečné prostředí pro imaginaci (je bezpečné se nechat unést imaginací).
  • Vytvářejí prostředí pro zjevení vize.
  • Vztahují k problému.
  • Podporují vytváření vizí o světě.