Probouzení z ticha

„Úzkostné rozmluvy mohou dát prostor kritickým rozmluvám a kritické rozmluvy mohou dát prostor pro rozmluvy o tom, co je možné. Hovořit o tom, co je možné, znamená být schopen si představit budoucnost velmi odlišnou od současnosti.“

Henry Giroux



Účelem první fáze je podpořit motivaci jednotlivců i skupiny pustit se do témat, do kterých se běžně nepouštíme. Je dobré, když pedagogové a pedagožky znají kulturu, jazyk a životní situace svých žáků a žaček a vytvářejí bezpečné prostředí důvěry. Téma vychází často z nespokojenosti s nějakou situací. V první fázi účastníci a účastnice sdílejí individuální zkušenosti a hledají společný problém a svoji vnitřní motivaci k jeho zkoumání. Motivaci získáváme, když najdeme vztah mezi tématem a vlastním životem, učení tak získává smysl. Vstupními dveřmi procesu hledání smyslu učení jsou buď zkušenosti a otázky studujících, z nichž se generuje problém ke zkoumání, nebo pedagog nabízí téma a studující kladou na pomyslný stůl vše – své znalosti, zkušenosti, pocity, které se jim k tématu váží. Sledují společné vzorce zkušeností, z nich generují problém ke zkoumání, aby v další fázi mohli*y začít rozvíjet systémový rozměr problému, který se nejdřív jevil jako individuální situace.


Výstupem následujících etap je pojmenovaný problém, připravený ke zkoumání, pochopení jeho společenského rozměru a chuť pokračovat v kritickém zkoumání problému v následující fázi.


Etapy fáze a otázky:


1. Posilujeme pospolitosti a důvěru ve skupině

Vytváříme bezpečné prostředí pojmenováváním pravidel diskuze a fungování skupiny. Posilujeme vztahy ve skupině a její vzájemnost sdílením příběhů, společnými zážitky a zaměřováním se na pozitivní zkušenosti, aby měli lidé dostatečnou kapacitu zkoumat kritické i ohrožující otázky či zkušenosti.


  • Čím je kdo jedinečný? Co nás spojuje?
  • Co nám ve skupině funguje?
  • Co mě posiluje? Co nás posiluje jako skupinu?


2. Pojmenování problému

Postup pojmenování problému závisí na tom, zda pedagog věnuje pozornost tématu, které už skupinou rezonuje, anebo nabízí své téma, ať už z důvodu jeho závažnosti a aktuálnosti, nebo podle potřeb kurikula, a pak pro ně hledá vztah k životům žáků a žaček. Rozlišíme dvě cesty:


2A. Téma přináší skupina.

2B. Téma přináší pedagog.



2A. Téma přináší skupina.


Zachytíme napětí a sdílíme zkušenosti

Pocity jako naštvání, frustrace, hněv, ale také apatie ukazují na to, že je pro nás ohroženo něco, na čem nám záleží. Proto v této fázi studující věnují pozornost pocitům jako kompasu a popisují zkušenosti, které pocity vyvolaly. Vyučující si všímají témat a jejich občanskopolitického rozměru.


  • S čím si dělám starosti? Co se děje?
  • Co ve mně téma vyvolává?
  • Jaká je má zkušenost? Co cítím v těle, když mluvím, přemýšlím o této situaci?

Hledáme společné vzorce

Zkušenost jednotlivce propojujeme se zkušeností skupiny. Individuální nahlížení situace přispívá pocitu bezmoci. Sdílením zkušeností vidíme, že v situaci nejsme sami*y, umožňuje nám to vidět společné trendy a vzorce a uvažovat o příčinách nad rámec individuální životní situace.


  • V čem se naše zkušenosti podobají? Čím se liší?
  • Jakými problémy naše skupina žije? Co nám dělá největší starosti?
  • Jak se problém projevuje v našem životě?


Kódování a dekódování: pojmenováváme problém

Pokud je ve skupině živé téma, vyučující na základě vyslechnutých zkušeností vybírá a nabízí studujícím kód, který ztělesňuje jejich situaci. Může to být fotografie ilustrující problém, kresba či krátké video. Kód otvírá otázky a slouží jako kotva, ke které se můžeme vztahovat v dalších částech.


Studující analyzují kód a dekódováním pojmenovávají problém. Kód umožňuje emoční odstup od problému. Dekódování je přechodem do bádání.


  • Co jste viděli, co jste slyšeli o této situaci?
  • Mohl by to být náš příběh? Jak je to s námi spojené?
  • Poznáváš se tam?
  • Jak můžeme problém pojmenovat?



2B. Téma přináší pedagog.


Kódování a dekódování

Když téma přináší vyučující, nabídne skupině podnět, který s tématem souvisí, a sbírá reakce a související zkušenosti. Může to být fotografie, příběh apod. Studující hledají k podnětu svůj vztah na základě toho, co v nich vyvolává za pocity, zkušenosti a znalosti. Dekódováním pojmenovávají problém. Dekódování je přechodem do bádání.


  • Co jste viděli, co jste slyšeli o této situaci?
  • Co to ve mně vyvolává? Co cítím, když vidím, slyším tyto věci? Co cítím v těle, když mluvím, přemýšlím o této situaci?
  • Mohl by to být náš příběh? Jak je to s námi spojené?
  • Jaká je naše zkušenost s tímto tématem?
  • Jak můžeme problém pojmenovat?



3. Pojmenovat naše touhy a limity

Máme pojmenováno, co nám na stávající situaci vadí. V této etapě to přeformulováváme na to, co konkrétně chceme jinak, po čem konstruktivně toužíme. Studující vnímají energii táhnoucí je ke změně a současně si pojmenovávají své limity a bezmoc ve vztahu k jejímu dosahování.


  • Co je pro nás důležité? Na čem nám v této situaci nejvíc záleží?
  • Co vnímáme, že můžeme změnit, a co ne?
  • Kde cítíme energii a chuť něco udělat, a kde apatii a bezmoc


  1. Vydáváme se na cestu. Nebo ne

V poslední etapě se studující hlásí k závazku bádat o problému dál. Je to vstup do brány celé spirály. Pokud je touha po změně malá nebo zvnitřněná bezmoc příliš velká, vracíme se na začátek fáze.


  • Cítíme smysl zkoumat otázku dál?
  • Jsme odhodlaní zkusit posunout své limity a překonat pocit bezmoci?



Procesy na straně studujících

  • Naslouchají a vnímají ostatní a jejich příběhy.
  • Reflektují svou i skupinovou situaci a vztah k problému, který je před nimi.
  • Pojmenovávají problém a učí se individuální situaci vidět ve společenských souvislostech.
  • Utvářejí smysluplné spojení v rámci systému i mezi systémy.
  • Předkládají a testují své předpoklady.


Procesy na straně vyučujících

  • V roli nositele obsahu ustupují do pozadí.
  • Kódují situaci studujících.
  • Naslouchají zkušenostem studujících.
  • Syntetizují poznámky studujících do otázek a vyjádření, které představují materiál jako problém určený k dalšímu zkoumání.
  • Propojují akademická či aktuální témata se životy studujících a podněcují jejich motivaci.
  • Vytvářejí prostor pro průchod emocí.
  • Vedou studující k odlišování pocitů od popisu událostí, k hledání společných vzorců zkušeností.
  • Sledují skupinovou dynamiku, dávají do vztahu zkušenosti s obavami, přáními, nadějemi.
  • Všímají si projevů limitních situací studujících, naivního myšlení a naivní naděje (to nemá cenu, to nepude, apatie, projevy beznaděje) a nechávají jim prostor.