Kolik experimentů unese on-line?

Když jsme v létě 2019 dávali*y experimentální projekt Futuropolis dohromady, chtěli*y jsme, aby vzdělávací praxe podpořila mladé lidi ve schopnosti aktivně čelit bezmoci a nejistotě vyplývající z nepředvídatelných změn současného světa. V nové metodě propojujeme přístup kritické pedagogiky, systémového myšlení a myšlení o budoucnostech. Jako plnohodnou součást zkoumání světa zapojujeme pocity, které složitá témata vyvolávají, a zakrnělé smysly.
Netušili jsme, že budeme mít možnost si něco z toho sami zažít tak naplno.

Je březen 2021, s našimi projektovými učiteli a učitelkami jsme se osm měsíců od jejich zapojení dosud nepotkali*y naživo. Právě probíhá reflektivní setkání na Zoomu, kdy se ohlížíme za uplynulými měsíci projektu Futuropolis. „Mám pocit, že vás znám, že vás počítám do svých přátel.“ Zuzka je teprve třetí, kdo mluví k otázce Co se z projektu učíme. Linka sounáležitosti se line i dalšími promluvami, ať už z pohledu vyučujících, kteří se považují za méně zkušené, nebo z pohledu lidí, kteří na své škole nemají oporu pro svůj dialogický přístup k výuce nebo pro přesvědčení, že škola má otevírat aktuální témata. „Je skvělé setkávat se s pedagogy, které jejich práce baví. Na naší škole nás je 45, z toho 40 vyhořelých, i když jsou mladší než já,“ sdílela jiná kolegyně.

Devatenáct odvážných (z osmi základních škol a osmiletých gymnázií) se spolu setkává u počítačů i přes náročnost online výuky každých 14 dní již od října. Někteří to navíc ještě prokládají volitelnými diskuzními a čtenářskými dílnami v mezičase. Během toho jsme vytvořili*y takové prostředí důvěry, že už, mám pocit, můžeme otevřít snad jakékoli výbušné téma. Limity toho, co zvládneme online, se posunuly.
Zažili*y jsme bouřlivé a obrazovkami sevřené diskuze. Problematika vytváření genderové identity u dětí a genderová nerovnost, na níž jsme si vznikající metodu začali*y zkoušet, v mnohých z nás vyvolávala dojem boje mezi muži a ženami. Možná že tyto diskuze a jejich reflexe nás jako skupiny posílily. Vedly k další lince sdílení: „Prohlubuje se u mne tolerance vůči jiným názorům, které tu zaznívají.“ „Účastnický zážitek mne učí být vnímavější a otevřenější vůči jiným názorům dětí, snažím se některé cesty neuzavírat tím, jak s názory pracuji.“ Nebo také Vojtovými slovy: „Co se týče kritické pedagogiky, naučil jsem se přemýšlet soustavněji o životě dětí. Jsem dost akademický typ, snažím se to vědomě odbourávat; tu snahu: tohle je super téma, a proto musí být součástí vašich životů.“

Když nás první lockdown přiměl odložit úvodní setkání s vyučujícími z června na konec září, byla online spolupráce nemyslitelná. Před tím jsme se stihli*y jako projektový tým sejít „naživo“ na místě s atmosférou a představovali jsme si, jaké to tu bude naživo s našimi 19 učitelkami a učiteli.

 

Zkoumat takhle procesně i obsahově komplexní věci v onlajnu prostě nejde, mysleli*y jsme si.
Jenže ke konci září začaly už zapojené školy řešit nedostatek pedagogů při nové vlně covidu a my živé setkání opět odpískali*y. Rozhodli jsme se jednou sejít online s naivní nadějí, že v listopadu to vyjde. V onlajnu to přece nejde dělat.

V přechodu na online jsme se ocitl*y na stejné lodi s učiteli a učitelkami. Nořili*y jsme se do online nástrojů, hledali*y motivační a participační formáty online či zkoušeli*y drobné experimenty na zapojování těla.

Listopadové setkání také nevyšlo. Online neonline, vrhli*y jsme se i do náročných témat moci a privilegií či otázek, do jaké míry genderová identita ovlivňuje přístup ke zdrojům.

Jsem všem 28 lidem vděčná, že jsme spolu vytvořili*y prostředí vysoké důvěry, že to bylo možné bez jediného osobního setkání.

Vyzkoušej: Zahajte online setkání gestem, které vyjádří, jak se teď mám? Gesto je možné komentovat dvěma slovy.

Kontext pandemie nám umožnil být opravdovějšími v našem záměru experimentovat v dialogu s vyučujícími mnohem víc, než bychom byli*y dokázali bez pandemie. Bez pandemie bychom se pohybovaly*i na známé půdě plánovaných výjezdových soustředění. S vyučujícími bychom následně hledaly*i cesty, jak super podmínky učebního procesu intenzivních výjezdů aplikovat do svázané podoby nakouskovaného školního vzdělávání. Tento živý experiment nám umožňuje objevovat další vrstvy otázky, jaké vzdělávání potřebujeme, aby připravovalo pro život v 21. století.

Online prostředí akcentovalo tyto:

 

• Jak může pedagogický proces pomoci žákům a žačkám nacházet vnitřní stabilitu v nestabilní době (i v online prostředí) a přitom se osvobozovat a aktivně utvářet okolní prostředí a svět?
   
• Jak podpořit spojení a pospolitost mezi vyučujícími i mezi žáky a žačkami v době fyzického odpojení a závislosti na internetovém propojení? 

• Jak využít v procesu učení tělo a emoce, aby nám pomohlo orientovat se v sobě i ve světě, ve kterém se stáváme galerií hlav v rámečcích?

   

• Jak vést k aktivnímu občanskému postoji bez kázání pravdy a přitom otvírat důležité otázky? Navíc v době, kdy sebejisté hlasy populistů lapají zmatené lidí špatným směrem?

Naplánované cesty nevychází, ale k některým cílům jsme se přiblížili*y cestami nečekanými. Po půl roce se nadechujeme, ohlížíme se a upravujeme trasu cesty.

Proces kritické pedagogiky začíná reflexí situace, v níž narážíme na limity toho, co si myslíme, že můžeme ovlivnit, snažíme se dané situaci porozumět v celku, prostřednictvím reflektované akce se pak snažíme limity překonat a posunout. Kvůli pandemii se některé principy propsaly do způsobu, jakým se projekt odvíjí. Od předdefinovaného postupu jsme se posunuli*y ke strategii, v níž se snažíme pochopit a nacítit (rozum není jediným nástrojem) situaci a systém, v němž se nacházíme, vyzkoušíme akci, pozorujeme a reflektujeme, kam nás akce dovedla a jaký další krok dává smysl.

Upouštíme teď od záměru publikovat vyzkoušené a hotové odpovědi na pedagogické, didaktické i existenciální otázky. (Náš záměr takový vlastně nebyl, ale náš návyk ano.) Přesouváme se nyní k přímému přenosu našeho hledání.
Chceme mluvit o tom, co děláme. Na dočasné odpovědi a nové otázky se můžete těšit v dalším díle projektového deníku.

ilustrace © Eva Koťátková