Případ pro začínajícího učitele

Po složení maturitní zkoušky jsem si stejně jako většina ostatních myslel, že už mám gymnaziální etapu svého života definitivně za sebou, ovšem následující měsíce mě vyvedly z omylu. Do školy jsem se neustále vracel ve svých snech a představách, vzpomínkách i rozhovorech s bývalými spolužáky a spolužačkami. Z nějakého důvodu nás to ke škole táhlo zpátky. Většina z nás sdílela pocit, že jsme za sebou nechali*y něco velmi důležitého a snad i o něco důležitého přišli*y.

Po devíti letech jsem na gymnázium přišel znovu, tentokrát však jako učitel. Pokud bych své rozhodnutí chtěl nahlížet v intencích detektivního žánru, mohl bych napsat, že jsem se na místo činu vrátil právě kvůli tomu pocitu, že jsem tu něco nechal, zapomněl či ztratil. Chodil jsem po dlouhých setmělých chodbách a nenápadně nahlížel do tříd, vzpomínal na všechny radosti, ale i starosti a strachy, které mi škola jako studentovi přinášela a brala, a přemítal nad tím, jak a proč to vše vlastně bylo, zda to tak být muselo a zda to bylo správně, nebo ne.

Možná je to pravda, možná mě k tomu vedly i jiné důvody, kdo ví. Jisté je, že jsem si během studia na vysoké škole a dosavadním pracovním zkušenostem uvědomil, že práce v pečovatelském a vzdělávacím sektoru mi přináší velkou radost. Práci vnímám jako činnost, při které se lidská energie přetavuje v novou hodnotu, a účast na vzdělávání druhých mi přišla jako nejlepší ze všech variant, pro kterou jsem se mohl v momentu podpisu smlouvy rozhodnout.

Samozřejmě je to ve skutečnosti barvitější. Třeba jako v dobrodružném románu: Když jsem začínal učit, vlastně jsem moc nevěděl, jak bych to měl dělat. Dostal jsem sice jakousi mapu, ale po bližším ohledání zjišťuji, že je slepá a značení terénu neodpovídá opravdovému světu. Od zkušenějších dobrodruhů a dobrodružek, kteří*ré již vědí, jak se v ní orientovat, dostanete sem tam nějakou radu, něco odposlechnete na odpočívadlech pod jeskynními převisy, ale nikdo vám neřekne, kudy vede cesta. Tu si musíte najít sami*y.

Učení pro mě bylo zcela novým územím, každou hodinu jsem se dle slepé mapy vydával různými cestami. Ty mě jednou dovedly ke krásným objevům, k nimž bych se do budoucna ke spokojenosti nás všech mohl vracet, jindy jsem svou družinu zavedl do slepé temné soutěsky a cesta zpět představovala velkou výzvu. Vykoupením pak mohlo být zvonění, ohlašující konec hodiny, nebo přiznání toho, že jsem své schopnosti přecenil. V takovém případě jsem ale mohl očekávat, že se má družina vzbouří! Jindy jsem mapu zahodil a řídil se jen svou intuicí. To se mi v průběhu školního roku začalo jevit jako nejlepší možná varianta, i když i zde jsem pak narazil – třeba na útesy vlastní představivosti. Anebo jsem si při zpětném ohledání uvědomil, že se plahočím daleko za hranicemi, které mi byly vymezeny.

Pořád nevím, jak s mapou (rozuměj: studijními plány, učebnicemi, ervépéčky, didakťáky z češtiny, vlastními zkušenostmi se vzdělávacím systémem, obecnou představou o tom, co by se mělo nebo nemělo) pracovat, na kolik jí důvěřovat, na kolik si cestu hledat sám. Občas jsem měl chuť ji roztrhat a vyprdnout se na to. Na to všechno! A to mě trápilo. Během roku jsem byl i na supervizi pro začínající učitele, kde jsem se dozvěděl, že to je úplně normální, když nový vyučující přijde s tím, že začne dělat všechno trošku jinak, než jak se to učil on, a že pak narazí na své limity a zjišťuje, že se vynaložená energie může minout účinkem. Do toho všeho se roztrhl pytel s webináři a vzdělávacími iniciativami a alternativními školami, které to dělají skutečně jinak a skutečně dobře a všichni se tváří, že ví úplně přesně, jak na to, zatímco já každý večer usínám s vědomím, že se brzy zrána opět vydám do terénu a do poslední chvíle – a vlastně ani potom – nebudu vědět, co tam potkám a jak bych s tím měl naložit.

To jsem takhle jednou zase brouzdal okolím na vlastní pěst – tentokrát ve starém zaprášeném kabátě a kovbojském klobouku – a vtom jsem spatřil na starém seschlém stromě přišpendlenou obálku. Byla oranžová, s velkým černým F. Byl jsem obezřetný; potáhl jsem ze svého doutníku, rozhlédl se, jestli mě nikdo nepozoruje, zda to není léčka, a obálku opatrně otevřel. Textu jsem moc nerozuměl, byla to určitá hesla jako třeba jiná škola je možná, mapování budoucnosti nebo práce s kontroverzními tématy. Mimo to bylo v obálce přibaleno pár zmuchlaných bankovek na cestu. Těm jsem ovšem nevěnoval větší pozornost, zaujala mě právě ta rázná hesla. Asi to vidí stejně jako já, říkal jsem si a vydal se směrem k zářné Futuropolis.

Cesta k ní je v lecčems inspirativní, ale také dlouhá, vyčerpávající, plná zákrutů a slepých uliček. Po několika dnech přílišného horka, kdy jsme já i můj kůň již padali únavou, jsem si uvědomil, že krom těch hesel a bankovek jsme toho zas tak moc nedostali, jen další slepou mapu, ve které se ale nemůžeme vyznat a každý z nás hledá svou vlastní cestu.

Co jsem čekal? Asi jasnější kontury a kompas, který by mě v té mapě zorientoval a ukázal by mi směr. Namísto toho mě ještě více znejistila v tom, zda se vydávám správnou cestou. Vzdělávání nastupujících generací je totiž záležitostí poměrně závažnou, předpokládá zodpovědný přístup. A je o to složitější ve chvíli, kdy se bavíme o záležitostech, u nichž si sami*y nejsme jisti*y, jak k nim vlastně přistoupit. Nejednou jsem si proto potřeboval odpočinout, a zatímco ostatní pokračovali*y vyprahlou pouští směrem ke kýžené obci, já se svalil do stínu za kámen a dopřál si odpočinku.

Na té cestě nejsem sám. Putuje po ní se mnou několik statečných. Bohužel jsem se s žádným*ou z nich kvůli pandemické situaci dosud neviděl tváří v tvář a jejich motivace k tomu, aby se na cestu vydali*y, mohu jen odhadovat. Jejich příběhy z dosavadního putování jsem si neměl příležitost poslechnout. Nicméně již nyní mě naplňuje radostí, že nejsem jediný, a jsem velice zvědav, kam nás naše kroky dovedou.
Během tohoto roku jsem si díky Futuropolis, především ale díky mým studentům a studentkám uvědomil několik pro mě zásadních, leč banálních pouček. Vyprávění tedy zakončím kouzelnickým vystoupením, z klobouku budu volně tahat jednotlivé věty a bez ladu a skladu je stavět za sebe.

Je třeba naslouchat a důvěřovat mladým lidem. Ani vyučující nemusí vědět všechno a může se mýlit. Děti jsou v lecčems chytřejší než oni. Dej jim prostor se vyjádřit. Je třeba vysvětlovat a ptát se, ne hanit a trestat. Vzdělávání je kooperativní činnost, vyžaduje spolupráci, ta zase důvěru. Důvěra je podmíněna otevřeností a upřímností. Autorita nepovstává ze strachu, ale z porozumění. Neboj se vystoupit z prošlapané cesty, zkoušej, experimentuj, hledej. Ne všechno staré je ovšem blbé a ne všechno nové dobré, vydávat se můžeš oběma směry. Cestu máš volnou. Své kroky sám sobě i druhým vysvětluj.
Děti se ti v hodinách přizpůsobují víc než dostatečně. Zkus se přiblížit i ty jim.