Výtvarná výchova není předmětem druhé kategorie aneb Proč je práce se smysly, emocemi a imaginací tak důležitá
V rámci Futuropolis vznikla menší Výtvarná skupina, složená z pedagožek a pedagogů výtvarné výchovy, kteří jsou s námi v projektu. Ve skupině je nás 10: Gábina, Jirka, Radka, Jana, Viktoria, Martina, Karolína, Bára a já, před nedávnem se k nám přidal Ondřej. Naším cílem není dál prohlubovat oddělenost předmětů, ale vytvořit pracovní skupinu, která by se soustředila na práci se smysly a celým tělem, na využívání neverbálních prostředků vyjádření, na práci s imaginací a emocemi, na kritické i intuitivní využívání uměleckých prostředků. Přemýšlíme, že bychom skupinu přejmenovali*y na skupinu Smyslů, aby se k nám nezdráhal připojit kdokoliv další mimo hranice předmětu. Začali*y jsme psát Manifest pedagožek a pedagogů výtvarné výchovy, kde formulujeme, proč je Výtvarná výchova, jeden z nejvíc upozaďovaných předmětů na školách, tak důležitá a co všechno dětem pomáhá rozvíjet:
„Výtvarná výchova není předmětem druhé kategorie.
Výtvarná výchova rozvíjí ty z našich schopností, které nepotřebují k vyjádření slova, překračuje tak bariéry jazyka.
Výtvarná výchova se nedá známkovat, výtvarná výchova není o soutěžení.
Výtvarná výchova aktivuje to, co zůstává v řadě ostatních předmětů potlačeno: zapojuje smysly celého těla, dává prostor emocím.
Výtvarná výchova rozvíjí imaginaci jako nástroj, jakým aktivně uvažovat o světě.
Výtvarná výchova odráží projevy současného výtvarného umění: trénuje nejenom intuici, ale také kritické myšlení.
Výtvarná výchova by měla vytvářet prostředí, které podporuje rozmanitost a zbavuje nás stereotypních nálepek, rolí.
Na výtvarnou výchovu je potřeba víc času…“
(úryvek z kolektivního pracovního dokumentu Výtvarné skupiny Futuropolis)
Uvažujeme nad tím, jak vytvářet ze školy místo, které by bylo víc společným prostorem žáků a žákyň než prostředím instituce, která produkuje stres nebo úzkost a podporuje zažité hierarchie (nástěnky, které jsou často víc prostorem prezentace instituce nebo seberealizace pedagoga, chodby a jiné společné prostory, které nenabízí sdílenou plochu pro všechny atd.).
Mluvíme o tom, jak se pedagogům a pedagožkám v projektu daří mapovat kulturu svých žáků a žaček a jak pracují s tématem gender, které teď v projektu aktuálně řešíme:
Jana svoje žáky a žákyně motivovala k tomu, aby zkusili*y vyjádřit skrze svoje tělo a práci s fotokoláží moc a bezmoc, kterou zažívají během učení.
Gábina řeší šití jako tradičně genderovanou disciplínu v oblasti umění: zajímá ji jako technika, dřív používaná stereotypně jako reprezentace ženské domácí práce, v současnosti ale v umění hojně využívaná technika, která může být stejně tak intuitivní, jako kritická a emancipační. Gábina vede děti k zájmu o současné výtvarné umění a snaží se dávat víc prostoru ženám umělkyním.
Karolína s žáky vytváří komix na téma „jaké bizarní situace vznikají v onlinu“, a vede tak svoje žáky a žákyně k tomu, aby kriticky reflektovali*y samotnou formu výuky a její specifika v době pandemie.
Viktoria dělala s třídou pop up karty na téma „co budou žáci a žákyně dělat, až jim bude 25“ a otevřela tak téma genderových a jiných očekávání spojených s volbou budoucí profese. Pozvala taky žáky a žákyně, aby připravili*y vlastní hodiny výtvarky v reakci na demotivovanost a odpojenost, ale taky jako způsob jak narušit obvyklé hierarchie.
Radka otevírá s žáky a žákyněmi otázku, jak uplatnit moc v rámci online hodiny, jak ji vizualizovat. Snaží se dostávat děti ven a vnášet impulsy, v rámci kterých by děti zapomněly, že jsou na hodinách výtvarky: v zimě posílala děti ven, aby dělaly dočasné objekty ze sněhu.
Martina se třídou zkoušela metodu volného psaní na téma „když se řekne moc…“. Výtvarná výchova se u ní propojuje s dramatickou, žákyně a žáci se podílejí na přípravě kulis pro školní divadelní představení.
Jirka motivuje žáky a žákyně k tomu, aby si všímali*y nejbližšího prostředí a vypůjčovali*y si z něj rekvizity pro svoje výtvarné realizace a intervence: žáci a žákyně měli*y najít nejzajímavější podrážku a vytvořit grafiky (tisk z výšky) botou. Používají letáky ze supermarketů pro tvorbu koláží nebo spolu mluví o principech fermentace. Jirka současně organizuje žákovské výstavy online.
Mluvíme taky o tom, že výtvarka je předmět, který, zatímco na něčem samostatně nebo kolektivně pracujeme, nabízí prostor pro sdílení příběhů a emocí – výtvarná nebo jiná paralelní práce usnadňuje otevírání témat, která by v jiném kontextu bylo možná těžší pojmenovat. Zřizujeme složku Inspiromat pro sdílení zajímavých zdrojů jako prostředek podpory v boji s demotivovaností a vyčerpáním. Uvažujeme nad provazbami s jinými předměty, nad projekty mimo hranice předmětů.
Hlavním účelem našich setkání není přetěžovat se v době, kdy jsou vyčerpaní jak studující, tak vyučující, ale sdílet možnosti, jak dělat online snesitelnější a živější, jak podporovat citlivost, imaginaci, propojenost a spolupráci i v situaci, která tyhle schopnosti spíš tlumí, a dodávat si navzájem podporu a důvěru v tom, že se v rámci výtvarné výchovy má cenu snažit. Nejenom v přicházení s nápady, jak vytahovat žáky zpoza lavic a hledat společně možnosti, jak skrze umění jinak cítit a myslet, ale také ve schopnosti pojmenovat, proč je výtvarná, ale také hudební, dramatická nebo jiná umělecká výchova tak důležitá. Pokud totiž současný vzdělávací systém marginalizuje význam výtvarné výchovy (zkrácení doby, která je pro její výuku vyměřena, nízká podpora, která postupně naučila řadu studujících i vyučujících vnímat výtvarnou výchovu jako proluku mezi předměty, kam se chodí spíš odpočívat), marginalizuje tím obecně i jiné způsoby poznávání a vnímání. Mimo jiné tak říkáme dětem, že pro práci s emocemi a imaginací není v učebním procesu místo.
ilustrace © Eva Koťátková