Jak vytvářím bezpečnější prostředí ve Výchově ke zdraví

Ráda bych zde popsala nejprve některá specifika předmětu Výchova ke zdraví, dále mé zkušenosti, které mne vedly ke konkrétním postupům, a nakonec samotné postupy. Chci zde ale podotknout, že mám pouze základní pedagogické vzdělání a věci dále popsané jsou výsledkem mé čtyřleté zkušenosti s výukou tohoto předmětu, nikoliv teoretické odborné přípravy.

Specifika předmětu Výchova ke zdraví

Náplň předmětu výchova ke zdraví je velmi specifická. Je to dáno volbou témat, která vycházejí z RVP. (Níže připojuji odkaz na RVP, kde je možné se s tématy seznámit).

V průběhu let, kdy jsem tento předmět učila, jsem zjistila, že mnohá tato témata jsou dosti citlivá a je třeba k nim přistupovat obezřetně. Vzhledem k tomu jsem postupně nastavila několik mechanismů, které mi výuku ulehčovaly a vytvářely pro studující laskavější a bezpečnější prostředí. Je také velkou výhodou, máme-li dopředu alespoň trochu zmapované zkušenosti studujících a prostředí, ze kterého vycházejí. To je ostatně více či méně prospěšné v každém předmětu, jak postupně zjišťuji.

Mnoho témat se týká sexu, těla a jeho změn v pubertě. Zde vyučující opravdu nemůže vědět, do čeho vstupuje, v deváté, ale ani v šesté třídě. Ve chvíli, kdy s tímto tématem přicházíme do hodiny, obvykle nevíme, kolik studujících má už zkušenost se sexem a jak hlubokou. Nevíme ani, jak jsou obecně naladění*é v přístupu k tělu a ke genitáliím, jaké je ladění rodiny, ze které přicházejí. Nevíme, zda a jakou zkušenost mají s pornografickými materiály, které jsou díky internetu v této době dosažitelné už pro poměrně malé děti. Mezi studujícími může být zneužívané dítě, které o věcech týkajících se těla nebo sexu vůbec nebude chtít mluvit, dokonce ani jim naslouchat, nebo bude reagovat silně či překvapivě.

Dále jsou v předmětu témata týkající se domácího násilí, šikany, náboženských uskupení a i zde z podobných důvodů je třeba našlapovat velmi obezřetně. Nemůžeme automaticky předpokládat, že se téma nikoho ve třídě netýká. Je třeba počítat s možností, že ve třídě je člověk zneužívaný či týraný. Může tam být také studující, který*á je příslušníkem či příslušnicí například Adventistů sedmého dne, Scientistů, Moonistů a pro kterého*ou může být velmi bolestné slyšet od vyučujících kategorické soudy, protože vzhledem ke svému věku si takové uskupení sám*sama nevybral*a a ani nemá možnost se z něj vyvázat.

Na základě toho a faktorů, které dále popíšu, jsem si vypracovala poměrně jednoduchý systém, který dobře funguje. Jeho vedlejším důsledkem sice obvykle je, že nestihneme probrat vše, co je v RVP, to otevřeně přiznávám, ale vzhledem k tomu, jak neobvykle obsáhlé je RVP v tomto předmětu (zvláště uvážíme-li, že tento předmět má týdně pouze jednohodinovou dotaci), asi nemá úplně smysl se tím trápit.

Co mne vedlo

Prvním impulzem byla moje osobní zkušenost. Když bylo mému synovi jedenáct a dceři čtrnáct let, rozvedla jsem se a měli*y jsme s bývalým manželem obě děti ve střídavé péči. Fungovalo to naštěstí velmi dobře a já jsem byla ráda, že mají děti možnost být se svým otcem delší dobu než jeden víkend za čtrnáct dní. Když bylo synovi asi sedmnáct, přišel ze školy (z gymnázia) a popisoval, že na hodině ZSV (základů společenských věd) profesorka celou hodinu hovořila o tom, jak je střídavá péče škodlivá a jak při ní děti trpí. Naštěstí byl v té době už vlastně dospělý a navíc měl mnohaletou zkušenost, že to není žádná hrůza. Takže mi to doma vyprávěl jako dobrou historku pro zasmání. Mně ale šel mráz po zádech. Ať už jsme si já nebo paní profesorka myslely o střídavé péči cokoliv, můj syn si ji rozhodně nevybral. To, že jsme se s bývalým manželem rozvedli*y a jak jsme se dohodli*y, neměl ani možnost ovlivnit. Takže jsem v tu chvíli pochopila, jak moc je u podobných témat důležité zmapovat nejdříve prostředí studujících. Zjistit, jaké jsou jejich zkušenosti a jak moc je pro ně dané téma „žhavé“ a případně bolestné. První důležitá věc je tedy ohledat terén, do kterého vstupuji.

Dalším impulzem byla moje další, tentokrát profesní zkušenost. Obvykle nejoblíbenějším tématem v devátých třídách bývá cokoliv týkající se sexu. Otevření takového tématu ve třídě s dvaceti lidmi je ale pro mne trochu náročné. Potřebuji interakci studujících, nedokážu o změnách v pubertě, o sexuálním aktu či o budování vztahů mluvit tak, jako bych vykládala Archimédův zákon ve fyzice. V jedné z devátých tříd se mi však stalo, že studující tohle téma reálně vůbec nezajímalo. Studentstvo nereagovalo, nekladlo otázky, jevilo buď nezájem, anebo rozpaky. Vzala jsem to tedy stručně a jen si lámala hlavu, čím to je. Až ve chvíli, kdy začala řeč o dalším tématu – násilí v rodině, jsem pochopila, že v této třídě je mnoho lidí, kteří mají s domácím násilím přímou zkušenost. Také jsme dodatečně zjistili*y, že mezi dětmi ve třídě je poměrně intenzivní šikana, která se ale důsledně odehrává mimo školu, takže jsme ani neměli*y šanci ji v té době odhalit. Jinými slovy – studující, kteří*ré měli*y plnou hlavu starostí s tím, jak vydržet v této třídě a někteří*ré i doma ve vlastních rodinách, nebyli*y zvědaví*é ani na tak všeobecně (zejména v tomto věku) zajímavá témata, jako je sexuální chování. Mnoho hodin jsme se pak věnovali*y rodinným vztahům, možnostem, které jako děti mají, pokud se ocitnou v toxickém (násilnickém) prostředí, prohledávali*y jsme stránky Linky bezpečí, nacvičovali*y, jak říkat NE, probírali*y, koho je možné požádat v podobných situacích o pomoc atd. Samozřejmě se nám nepodařilo vyřešit jejich domácí situace, nakonec ani ty školní, o kterých jsme navíc v té době nevěděli*y. Alespoň jsme ale některé věci pojmenovali*y a vynesli*y na světlo. A teprve potom bylo možné přejít k dalším tématům, která nás čekala.

A konečně velmi důležitým faktorem je, že studující, zejména na základní škole, nemá reálnou možnost odejít z hodiny, pokud je pro něj téma tak náročné, že se jím v tu chvíli nechce nebo nemůže zabývat. I to je třeba ošetřit co nejlépe.

 

Mé postupy

Proto jsem na hodinách VKZ zavedla následující postupy:

Řazení témat
Na začátku školního roku, v první nebo ve druhé hodině, napíšu na tabuli všechna témata, která nás tento rok čekají. Je jich přibližně osmnáct. Témata označím písmeny. Každý*á studující si vybere pět témat, která ho*ji nejvíc zajímají, a na papírek, který dostane ode mne, témata seřadí podle své priority. Prvnímu přiřadí 5 bodů, druhému 4 a tak dále, pátému pak přiřadí 1 bod. Papírky vybereme (jsou anonymní). Na tabuli pak připisujeme k jednotlivým tématům body, které jim žactvo přidělilo.

První z efektů je, že tím získáme jednoznačně pořadí zajímavosti témat. Druhým, trochu nezamýšleným, ale také důležitým výsledkem je, že se seznámíme hned na začátku s tím, co nás všechno čeká. Můžeme o tom mluvit, vysvětlit si, co témata obsahují, případně co znamenají jednotlivé pojmy (například duševní hygiena). Já při tom zjistím, které téma je ve třídě aktuální a čím je třeba začít. Každá třída je jinak osobnostně laděná, což jsme již dříve zjistili*y na základě tzv. dynamické inkluze. (Tato metoda diagnostikuje třídu a je schopna odhalit potenciální patologické chování třídy – některá třída má sklony spíše k návykovým látkám, jiná ke gamblerství atd.). I to je důvod, proč řadíme témata, abychom se hned na začátku dostali*y k tomu, co je nejdůležitější. Například v jedné šesté třídě jsme jednoznačně začínali*y duševní hygienou a dobrými denními návyky, zatímco v jejich paralelce se na prvním místě ocitl sex a sexuální orientace.

Ještě je třeba dodat, že si vymiňuji, že konečné pořadí témat určuji já. Dělám to, protože některá témata potřebují k dobrému pochopení předchozí úvod či sekvence dvou nebo tří témat má logicky vyplývající pořadí. Vždy ale respektuji výběr třídy, jak jen je to možné. Zde je ještě třeba dodat, že pořadí témat ve VKZ lze snadno měnit, protože většina z nich na sebe nemá přímou logickou návaznost.

Řazení témat je možné udělat během jedné vyučovací hodiny. Někdy je to náročnější, zejména u početnější třídy, ale vždy se mi to podařilo. Na konci hodiny vždy tabuli s vypsanými tématy a bodovým ohodnocením vyfotím a nasdílím na Google Classroom, aby všechny děti měly přehled k dispozici a věděly, co je čeká. Krátký rozbor témat, vysvětlení neznámých pojmů atd. je třeba samozřejmě provést hned na začátku, aby studentstvo vědělo, jak jim přiřadit své body. Podrobnější vysvětlení může přijít na řadu v některé z dalších hodin. (Fotografii jedné z tabulí se řazením témat přikládám k textu níže.)

Bezpečný odchod
Další věc, kterou vždy dělám, obvykle hned na následující hodině, je, že zařizuji, aby kdokoliv ze studujících mohl odejít ze třídy v případě, že téma, o kterém mluvíme, je pro něj náročné, a nejen že se nechce účastnit případné diskuze, ale nechce ani poslouchat, co říkají ostatní. Nechce být zkrátka přítomen. Jedna trochu bolestná a trochu legrační historka to ilustruje: V šesté třídě na začátku hodiny jsem si všimla, že jedna z dívek je bledá a necítí se dobře. Ptala jsem se, jestli mohu pro ni něco udělat, jestli se něco děje, ale odpověděla, že ne, že je v pohodě. V průběhu hodiny jsem začala vysvětlovat, že se může stát, že někdo bude chtít někdy odejít, a aby to lépe pochopili*y, dala jsem příklad: třeba se budeme bavit o smrti a někomu minulý týden umřela babička, tak to prostě nebude chtít poslouchat. A dívenka se rozplakala. Říkám – tobě umřela babička? A ona na to – ano, před pár dny. Nakonec jsme to dokázali*y s dívkou a se třídou vykomunikovat moc hezky, dívka se přestala stydět za své slzy a vše dobře dopadlo (pokud se zde dá mluvit o dobrém konci). Docela dobře to ilustruje fakt, že opravdu nikdy nevíme, do čeho otevřením tématu vstupujeme.

Zde však nastává provozní obtíž. Studující nemůže jít na chodbu a tam zůstat část nebo zbytek hodiny bez dozoru. Nemůže jít ani na tak dlouhou dobu na WC. Technicky tento problém řeším tak, že se studujících zeptám, ke komu z mých kolegů či kolegyní by rádi*y šli*y, pokud by taková situace nastala. Obvykle to bývá třídní (pokud věci fungují) nebo některá z mladších kolegyň, které k nim mají blízko. S tím kolegou nebo kolegyní se pak domluvím na tom, zda by k nim někdo mohl přijít, a vysvětlím proč. Domluvíme také neutrální frázi, se kterou studující vstoupí do cizí hodiny, například: „Já si jdu napsat ten test, jak jsme se domluvili.“ atd. Pokud kolegové či kolegyně souhlasí, na další hodině si se studujícími řekneme, že o tom kolega či kolegyně vědí, souhlasí, ve které učebně ho či ji najdou a co mají říct. Také domlouváme jednoduchou větu, kterou mi oznámí, že odcházejí. Například: „Já jdu za paní učitelkou XY.“

Neumím úplně vyhodnotit, jak dobře tento systém funguje, protože za celou dobu odešel jen jeden studující a to byl dost odvážný a komunikativní chlapec. Takže nedokážu říct, jestli studující neodcházejí, protože to není potřeba, nebo proto, že i přes to, co zařídíme, nemají sílu se zvednout a odejít před očima všech. Jsem si vědomá toho, že je to náročná věc, nedokázala jsem ale vymyslet nic lepšího a věřím, že alespoň hypotetická možnost odchodu je užitečná.

Mapování terénu a na co si dát pozor
Vždy na začátku nového tématu se ptám: Co si myslíte, že sem patří, co o tom víte? U citlivějších témat se ale neptám přímo na zkušenosti studujících, protože nedokážu zajistit, že sdělené informace neopustí třídu. Proto nepovzbuzuji studující ke sdílení. Snažím se nedostat do situace, kdy proběhne informace, která někoho přivede ke zhroucení, protože třída a výuková hodina nefungují (ani nemohou) jako terapeutická skupina a já nejsem terapeutka a takovou situaci nedokážu ošetřit. Je samozřejmě otázka, co je měřítkem citlivosti informace. To je velmi subjektivní. Věřím, že každý*á ze studujících intuitivně odhadne, s čím se chce třídě svěřit, a pokud chce, vezme si slovo. Nepovzbuzuji ale studující ke sdílení, abych v nich nevytvořila falešný dojem, že mohu jejich situace odborně ošetřit. Celkově vycházím z toho, že studující znají mne i třídu a dokážou sami*y odhadnout, zda své téma chtějí otevírat, nebo ne.

Pokud přesto někdo při hodině sdílí zkušenosti s citlivým tématem, nebráním mu. Jestliže i přes veškerou mou snahu někdo ze studujících je přemožen emocemi či velmi silně reaguje, rozpláče se a podobně (což se stává opravdu zřídka), spoléhám na to, že když už k tomu došlo, jsme tak, jak jsme se v tu chvíli sešli*y, schopni*y zafungovat jako skupina, se situací si poradit a řešení najít. Velmi často totiž stačí osobu tiše vyslechnout. I prostá přítomnost druhého člověka, který bez zbytečných předsudků naslouchá, může být léčivá.

Snažím se také vytvořit prostředí natolik bezpečné, aby bylo v závažnějších případech možné pro studující*ho po hodině za mnou přijít a požádat o radu, co dělat, případně komu se svěřit. Zde se ovšem opět nabízí otázka, jak takové prostředí vytvořit. Já sama se cítím bezpečně tehdy, pokud osoba, která mi naslouchá, nemá na to, co říkám, žádný názor. Nijak to nekomentuje, a to ani vnitřně ve svých myšlenkách nebo postojích. Nemluvím zde o lhostejnosti. Mluvím o postoji, který vnímá moje situace jako legitimní, mé pocity jako právoplatné a mne samotnou jako člověka, který nepotřebuje žádná další vylepšení. A o to také v podobných situacích usiluji, abych tento postoj dokázala zaujmout vůči studujícím.

Zde ale chci dodat několik věcí. Tento postoj mi není úplně vlastní a musím ho intenzivně trénovat. Dále pokud se jedná o běžnou hodinu (například při výuce fyziky), mám daleko více názorů na její průběh a také je prosazuji. A nakonec – mojí zkušeností je, že takto tolerantní postoj nedokážu zastávat donekonečna. Já osobně potřebuji ventil, jakýsi protipól, který v praxi pro mne vypadá tak, že pak nadávám před lidmi, kteří mne dobře znají a vědí, že je to jenom výkyv.

Závěrem chci napsat, že si nemyslím, že by se vyučující měl*a bolestným či citlivým tématům vyhýbat nebo zatajovat některé informace. Pouze zjišťuji, jak velká výhoda je postupovat obezřetně a co nejlépe si zmapovat zkušenosti studujících, a informace, které je nutné sdělit, sdělovat s respektem ke studujícím i ke své vlastní osobě a svým možnostem.

Pozn.: Prošlo korekturou do inkluzivní češtiny od Kateřiny Havránkové

Ukázka tabule s ohodnocenými tématy (datum v rohu tabule je neplatné)

Pozn.: Zde měli*y výjimečně studující možnost přiřazovat sedmi vybraným tématům bodové hodnoty 1–7. Zelená čísla v kroužku jsou součty přiřazených bodů.

Odkaz na RVP pro předmět výchova ke zdraví (v dokumentu je to strana 91–93)