Na první pohled to možná není úplně zřejmé, ale při pozorování těžby uhlí nebo třeba stavby nové silnice nelze přehlédnout, že čím více pracujeme, tím více ničíme živý svět kolem nás. Čím více pracujeme, tím více zboží vyrobíme a tím více na to spotřebujeme zdrojů, zabereme více přírody, vyprodukujeme více odpadu. Pokud uznáme, že práce ničí svět, nezbývá než konstatovat, že práce je moc. Ostatně nemusíme se odvolávat jen na ekologické argumenty, kolik lidí nemá pocit, že mají moc práce a svírá je stres a nedostatek odpočinku?
Komplikované je to ale i s tím, co vůbec vnímáme jako práci. Dosud jsme zmiňovali hlavně produktivistickou práci odměňovanou penězi, ovšem spoustu času a energie lidem zabere i péče o děti, nemocné či staré, vaření a další činnosti v domácnosti, zkrátka reproduktivní práce.
Můžeme se na to ale podívat i z druhé strany. Nebude práce naopak málo, pokud se máme jako společnost odklonit od hospodářského růstu, což se jeví ve světle environmentálních argumentů jako nutnost? Jednou z prvních námitek, která v diskusích o nerůstu zaznívá, je, že konec ekonomického růstu bude pro společnost znamenat ekonomickou recesi a vysokou nezaměstnanost. Pokud se bude méně vyrábět, firmy budou propouštět. V kontextu Česka, které má už po několik let rekordně nízkou nezaměstnanost a vůbec nejnižší nezaměstnanost v Evropské unii, může tato hrozba znít trochu abstraktně. Ale představme si například, že bychom výrazně omezili automobilový průmysl, jednoho z tahounů české zaměstnanosti. Co je z environmentálního hlediska žádoucí, může být ohrožující pro dostatek pracovních míst.
Trend automatizace navíc „ohrozí“ desítky procent současných pracovních pozic. Automatizace je přitom pro práci ohrožující pouze při současném majetkovém rozložení, kdy pracující spolu s prací přichází o prostředky k důstojnému životu. Automatizace práce by nás od ní měla osvobozovat, nikoliv uvrhovat do chudoby. Dalo by se říct, že tímto textem se implicitně proplétají dvě známé fráze: „chudoba je politická volba“ a „zdroje jsou“. Mimo jiné se proto blíže podíváme na to, kde zdroje vzít a jak učinit politickou volbou pohodu. Automatizace nicméně potřebuje velké materiálové a energetické vstupy. Abychom to ještě více zkomplikovali, nebylo by v nerůstové ekonomice naopak ještě více práce, pakliže opustíme materiální a energetické zdroje, které v sobě nesou levnou energii, již bychom museli nahradit?
Komplikované je to ale i s tím, co vůbec vnímáme jako práci. Dosud jsme zmiňovali hlavně produktivistickou práci odměňovanou penězi, ovšem spoustu času a energie lidem zabere i péče o děti, nemocné či staré, vaření a další činnosti v domácnosti, zkrátka reproduktivní práce. Slovy ekologického ekonoma Cliva Spashe, pojďme se zabývat tím, co míníme prací. Nejen podle nerůstových autorů náš současný ekonomický systém oceňuje pouze produktivní práci, ale zároveň spoléhá na neplacenou reproduktivní práci, bez které by se neobešel, a kterou navíc vykonávají hlavně ženy. Reproduktivní práce je přitom pro fungování společnosti klíčová, jak jsme mohli vidět třeba při koronavirové pandemii. Současný systém ji ale jenom využívá a podhodnocuje.
Práce samotná by také podle nerůstových autorů měla probíhat v demokratičtějším pracovním prostředí, které by nahradilo současné nedemokratické a hierarchické až autoritářské struktury, kde by se pracující podíleli na kolektivním spolurozhodování, ruku v ruce se změnami ve vlastnických strukturách. Práce by měla být zábavnější, smysluplnější a naplňující. Ubíjející práci je naopak žádoucí automatizovat nebo zpochybňovat. Zánik prací otravných a environmentálně škodlivých je rozhodně namístě. Kýžený je rovněž přesun od komodifikované práce k takovému zajišťování potřeb, které se nespoléhá na peněžní tržní ekonomiku. Dekomodifikace totiž mimo jiné zajišťuje nezávislost na propleteném a nestabilním trhu. Některé autory zpochybňování etiky práce vede k vizím postpracovního světa, v němž náš život není organizován kolem práce vykonávané pro zisk, ale především z vlastního vnitřního přesvědčení. Přestože to dnes může znít bláhově, neměli bychom zapomínat, že představa, jak má práce vypadat, se v historii proměňovala, a naše dnešní zvnitřněné hodnoty jsou čím dál neudržitelnější.
Jak by mohla vypadat práce v postrůstové či nerůstové společnosti a během transformace k ní? V reakci na řešení problémů s prací v růstovém systému se diskutuje vícero různých politik. V tomto článku se blíže zaměříme na některé z nich, jmenovitě zkracování pracovní doby, nepodmíněný základní příjem a garantovaná pracovní místa. Tyto politiky mohou na první pohled znít radikálně, zkusme si ale představit, že by se staly běžnou normou a my bychom v textu naopak obhajovali, proč je dobré, aby pár lidí mělo bohatství vyšší než několik miliard ostatních dohromady, či že pracovat více je pro přírodu i člověka lepší než pracovat méně. Taková tvrzení bychom obhajovali jen velmi těžce. Navrhované veřejné politiky tak právě proto považujeme za vhodnější než ty, které se snaží nahradit.
Kratší pracovní doba
Zkrácení pracovní doby je nejpřímější politickou odpovědí na tezi, že práce ničí svět. Pokud je práce moc, vyrábíme toho příliš mnoho a spotřebováváme k tomu příliš mnoho zdrojů, není nic jednoduššího než začít pracovat méně. Do velké míry platí, že čím větší je ekonomika, tím větší je také zátěž životního prostředí. Ekologická stopa jednotlivých zemí na světě roste s jejich velikostí, zvlášť pokud započítáme „dovezenou“ stopu, například těžbu surovin v zemích globálního Jihu, ze kterých se vyrábí produkty především pro nejbohatší země. Lze tedy říci, že pokud budeme vyvíjet méně ekonomické činnosti, bude se ekonomika smršťovat a stejně tak klesne environmentální zátěž.
Taková jsou i fakta: země s kratší pracovní dobou méně zatěžují životní prostředí, a to i když se odečte vliv dalších faktorů. Výzkumy ukazují, že délka pracovní doby v jednotlivých zemích statisticky významně koreluje s ekologickou stopou těchto zemí, uhlíkovou stopou a celkovými emisemi skleníkových plynů a dále také s množstvím spotřebované energie. Studie Rosnicka a Weisbrota odhaduje, že pokud by zaměstnanci v Evropské unii pracovali stejně dlouho jako ti v USA, spotřeba energie v Evropské unii by byla o 18 procent vyšší.
Méně pracovat přitom nemusí být jenom oběť, benefitem je získání volného času. Ve Francii ostatně politici rámovali debatu o zkrácení pracovní doby hesly „work more to earn more“ (pracovat víc a vydělávat víc) proti „work less to live better“ (pracovat méně a žít lépe). Představte si, kdybychom se v průzkumech veřejného mínění ptali, jestli jsou lidé ochotni pro řešení změny klimatu méně pracovat místo toho, co jsou schopni obětovat. Zkrácení pracovní doby tedy může být jednou z cest k prosazení nerůstu a vyřešení nadmíry práce v naší společnosti.
Nemusíme jej ovšem vnímat pouze jako přímý politický nástroj, zkrácení pracovní doby může mít také kompenzační roli k jiným opatřením. Při snaze o omezení ekonomického růstu hrozí zánik pracovních míst a nezaměstnanost, například při redukování škodlivých průmyslových odvětví a poklesu objemu výroby. Zkrácení pracovní doby ale můžeme chápat také jako prostředek k prevenci nezaměstnanosti. Princip je jednoduchý. Pokud hrozí, že je více zájemců o zaměstnání k objemu práce, je lepší, aby se o práci podělili rovnoměrným dílem, tedy pracovali nižší než standardní dobu, namísto toho, aby pracovala pouze část lidí běžnou pracovní dobu a část lidí byla nezaměstnaná. Někteří autoři proto dokonce nehovoří o zkracování pracovní doby, ale rámují jej spíše jako sdílení práce.
Vůbec nejzajímavějším průvodním jevem je pak možnost rozšíření prostoru pro dekomodifikovanou práci. Pokud by se zkrátila pracovní doba, měli by lidé více času na činnosti jako je zmíněná reproduktivní práce v podobě péče o blízké či domácnost, zahrádkaření, opravování věcí, kutilství a podobně. Na tyto činnosti lze nahlížet jako na práci, jsou však vykonávány v prostředí, které se neřídí kritériem ekonomického zisku. To může být zásadní pro utváření lepšího vztahu lidí k životnímu prostředí i k sobě vzájemně.
Návrh na zkracování pracovní doby také poskytuje příležitost pro alianci s feministickým hnutím. Jak zdůrazňují nerůstové feministky, mohlo by vést k rovnoměrnějšímu rozdělení péče mezi muže a ženy. Z feministické perspektivy se proto také argumentuje ve prospěch snížení pracovní doby na šest hodin denně při pěti pracovních dnech v týdnu právě proto, aby se reproduktivní práce snadněji rozdělila mezi ženy a muže. Naopak z environmentálního pohledu se často mluví o čtyřdenním pracovním týdnu při osmi hodinách denně, jelikož ušetření jednoho dne sníží environmentální nároky spojené s dopravou a provozováním pracoviště o další den.
Zkracování pracovní doby přitom není žádným vzdušným zámkem. Jak naznačují zmiňované výzkumy, v různých zemích tráví lidé v práci různě dlouhý čas, mnohdy je za zaváděním kratší pracovní doby cílená snaha. V Německu například při jejím prosazení hrály důležitou roli odbory. Zkrácení pracovní doby na 35 hodin týdně bylo ve Francii zase dosaženo především iniciativou vládních socialistů. Existují příklady z veřejných i soukromých podniků nebo celých odvětví. O zkracování pracovní doby lze také přemýšlet v kontextu zkrácených úvazků, sabatiklů, délky dovolené či množství státních svátků. Rovněž je možné státní svátky přesouvat na pracovní den, jestliže zrovna v daný rok připadají na víkend, jak je již zavedeno v některých státech. Na Novém Zélandě se pro to dokonce zavedl pojem pondělizace.
Zatím jsme na zkracování pracovní doby pěli pouze chválu. Pojďme se však podívat také na relevantní protiargumenty. Předně, zatímco výše popisované úvahy vycházely většinou z docela zjednodušeného pojetí práce jako hlavní síly výroby, co když ale práce není hlavním faktorem environmentální zátěže? Přesnější by možná bylo říci, že svět spíše než práce ničí čerpání fosilních paliv a dalších zdrojů a ukládání odpadu do prostředí. A pokud chceme ukončit využívání energie z ropy, uhlí a plynu, jednou z náhrad je právě lidská práce. Ukazují to i praktické příklady. Ekologické zemědělství, které nepoužívá umělá hnojiva, potřebuje násobně více lidské práce na jednotku produkce než konvenční zemědělství, stejně tak je na lidskou práci náročnější získání energie z obnovitelných zdrojů. Na recyklaci odpadu je potřeba více práce než na jeho odhození do přírody atd.
Kritika zkrácení pracovní doby tedy v tomto ohledu dává smysl, odpovědí na ni může ale být zmíněná dekomodifikace práce. Pokud by lidé trávili méně času v placeném zaměstnání, nevylučuje to, že se mohou ve zbylém čase zapojovat do jiných činností – environmentálně a sociálně příznivějších. Třeba se podílet na fungování místního energetického družstva nebo komunitou podporovaného zemědělství.
Kromě toho se nabízí otázka, kolik energie by se dalo uspořit, pokud bychom přestali vyrábět nadbytečnosti, které si vyžaduje dnešní ekonomický systém. To je mimochodem jedno z dalších vysvětlení výše zmiňovaného vztahu mezi nižším počtem odpracovaných hodin a nižší ekologickou stopou. Lidé, kteří mají více času, nepotřebují různé čas šetřící vylepšováky v kuchyni nebo nemusí vlastnit auto, když mohou chodit pěšky nebo jezdit hromadnou dopravou. Dá se namítnout, že zkrácení pracovní doby prostě jen umožní lidem trávit volný čas konzumně a spotřebovávat přitom více, nebo se prostě jen flákat. Proto je z nerůstového pohledu žádoucí nevnímat jednotlivá opatření samospásně a inspirovat se vždy tím, co nám pomůže vyřešit naše nesnáze nejvhodněji. A k tomu flákání, ve světle zmíněné perspektivy, že práce ničí svět, je nicnedělání vlastně pořád jednou z environmentálně nejpříznivějších činností.
Důležité je také upozornit na fakt, že nerůstové hnutí počítá s tím, že v málo placených zaměstnáních by lidem při zkrácení pracovní doby neměla klesnout mzda, jak se obávají další z kritiků. Toho může být dosaženo lepším kolektivním vyjednáváním nebo třeba negativním a následně progresivním zdaněním, které by zdanilo vysoké příjmy a nízké naopak od daňového zatížení oprostilo. Každopádně by tím zkrácení pracovní doby mohlo odpovídat na další z problémů spojených s prací v růstovém systému – nerovnost.
Problematické však může být také přerozdělování práce, které zkrácení pracovní doby předpokládá. Jak jednoduché by pro dělníka z automobilové fabriky bylo začít pracovat jako učitel, protože zrovna v tomto sektoru je více práce? V tomto smyslu patrně nezbývá nic jiného, než abychom jako společnost měli sdílenou dlouhodobou vizi a strategii, kam se chceme ubírat a v jakých odvětvích budou vznikat pracovní místa, a podle ní se řídit. Pokud zkrátka potřebujeme víc doktorů, je nutné zvýšit počet studijních míst na fakultách medicíny a usilovat o to, aby na nich panovalo příjemné prostředí; pakliže je potřeba více lidí na instalaci solárních panelů, zateplování nebo ekologické zemědělství, je nutné přidělit více finančních prostředků na rekvalifikační kurzy v těchto oblastech.
Ekonomická jistota pro všechny
Peníze pro všechny a bez práce nejsou jen utopickým snem, který nikdy nemůže fungovat, ani rouháním proti ctnosti pracovitosti a zásluh. Naopak, požadavek na zavedení nepodmíněného základního příjmu, který by plně stačil ke střídmému životu, vychází z morálního apelu a není o nic fantasknější než snahy o rovný přístup ke vzdělávání či zdravotní péči.
Diskuse o nepodmíněném základní příjmu jen žádají svobodu i v ekonomické oblasti. Tu zajišťují naše materiální a finanční podmínky, kterých nabýváme často dost nezásluhově. Ačkoliv může být těžké si to připustit, náš osobní úspěch je často podmíněn velkou mírou náhody, nikoliv pouhým úsilím a pílí. Lidé, které potkáme, a kam dále se díky nim posuneme, školy, na které se dostaneme, práce, do kterých jsme přijati, příležitosti, kterých se nám podaří využít, ale i neštěstí, která nás potkají. Vše je ovlivněno nejen naší snahou a zásluhou, ale také větší či menší nahodilostí. Ostatně úplně první náhodou, kterou nikdo z nás neovlivní, je prostředí, do kterého se narodíme. To má přitom zásadní vliv na celý život. Zároveň se rodíme do světa rozdaných karet, třebaže se konejšíme mytologickými příběhy o miliardářích z garáží. Někdo nemá ani tu garáž.
Představa nepodmíněného základního příjmu nám zároveň nemusí být zcela cizí. Již dnes je možné bez práce získávat základní i nezákladní příjmy, které mohou, ale nemusí být podmíněné předcházející prací nebo specifickou životní situací. Nejrozšířenějším obdobným modelem je zásluhový starobní důchod plynoucí ze společenské shody, že po dovršení určitého věku a odpracovaného času by již nemělo být nutné pro vlastní obživu dále pracovat. Mimo něj je v Česku možné od státu pobírat i důchod invalidní, sirotčí a vdovský či vdovecký. Tyto důchody byly zavedeny především ze solidarity s těmi, kteří mohou mít obtíže s tím, aby si poradili sami, třebaže většina těchto příjmů je pouze podpůrná a plně z nich vyžít nelze, což je ostatně záměrné. Bez práce je ale možné mít zajištěný příjem i jinými způsoby, jeho částka přitom může být i velmi vysoká, čímž dovede zajistit luxusní život.
Jedná se především o příjmy z výnosů kapitálu. Ty mohou plynout například z nájmů, dividend, dluhopisů nebo úroků. Populárně se tento typ příjmu označuje také jako pasivní příjem a třebaže jím fakticky disponují především vysokopříjmové skupiny obyvatel, je díky spoustě návodných motivačních videí, článků a knih o investicích častým snem mnohých lidí s nižšími příjmy. Příznačné pro tento typ příjmu je, že zatímco výše zmíněné důchody získávají především lidé v ekonomicky prekérnější situaci, příjmy z výnosů kapitálu stoupají spolu s majetkem a ekonomickým zajištěním investorů. Navíc je možné nabyté příjmy znovu investovat, čímž se souvisle prohlubuje nerovnost mezi těmi, kteří mají příjem pouze z vlastní práce, a těmi, kteří úročí již nabyté bohatství, ledaskdy ještě nezásluhově zděděné. Nepodmíněný základní příjem oproti zmíněným příkladům distribuuje peníze všem. Rozličné návrhy se jen různí ve výši částky pro nezletilé a otázkou nutnosti státního občanství či trvalého pobytu.
Přísliby nepodmíněného základního příjmu jsou přitom mnohé. Kontroverzní často bývá jeho nepodmíněnost, která je v rozporu s principem zásluhovosti. Jak jsme se ale pokoušeli ukázat výše, i dnes je princip zásluhovosti do velké míry iluzí. Nepodmíněnost distribuce příjmu má ale i zřejmé výhody. Jednou z nich je odpadnutí byrokratického systému přerozdělování sociálního zabezpečení a podpor samotných, z čehož by bylo možné příjem částečně financovat. Rovné rozdělení příjmu pro všechny také destigmatizuje jeho příjemce. Zažádat si o podporu v nezaměstnanosti je i dnes některými vnímáno jako potupné, třebaže tuto finanční podporu potřebují, nadto na různé sociální podpory někteří lidé těžko dosahují, ať už pro komplikovanost systému nebo jeho nevstřícnost. Výtkou na adresu nepodmíněného příjmu může být i to, že na něj dosáhnou vysokopříjmové skupiny, které jej nepotřebují. Jestliže by však financování bylo nastaveno progresivně, vysokopříjmovým by se v konečném součtu příjem snížil, jelikož by na financování odváděli více, než by následně získávali. Jedná se tak o distribuci bohatství, která více sleduje lidské potřeby než v lecčem nahodilý tržní princip.
Jistota příjmu by také odstranila strach ze ztráty zaměstnání, čímž by zvýšila vyjednávací sílu zaměstnaných, ale také podpořila lidi v začátcích vlastního podnikání. Diskutovaný příjem by také odstranil nutnost přijmout jakoukoliv práci, což je stále realita spousty zaměstnanců. To také znamená, že neoblíbené práce by mohly být hůře obsazovány, i když jsou nezbytné. Otázku zastávání silně neoblíbených prací při zavedení nepodmíněného základního příjmu je ale možné řešit několika způsoby. Samozřejmě se nabízí zvýšení finančního ohodnocení, dále tlak na jejich inovaci či automatizaci, možným řešením je i neoblíbené práce rozdělit mezi více lidí po menších částech na stejném pracovišti.
Velmi často také v debatách zaznívá námitka, že by lidé jednoduše přestali pracovat úplně. Ačkoliv k tomu v dosud provedených experimentech nedochází, je nutné dodat, že z perspektivy nerůstu by se nutně nejednalo o nežádoucí důsledek. V předcházejících částech jsme právě proto načrtli environmentální a sociální výhody snižování času stráveného produktivistickou prací.
Nadto, nemalou část prací dává smysl vykonávat pouze v současném ekonomickém systému, který je nastavený na neustálý růst. Kreativní potenciál lidí vkládaný do odvětví reklamy, která slouží primárně k umělému vytváření a následnému naplňování tužeb, a nikoliv potřeb, či plytké a neefektivní konkurenci mezi rivalitními značkami, je toho ukázkovým příkladem, přestože jde o křehké téma pro ty, kteří tuto práci momentálně vykonávají a naplňuje je. A zbytečných či dokonce explicitně sociálně i environmentálně škodlivých prací bychom našli bezpočet. Mezi přísliby nepodmíněného základního příjmu se tak může řadit i dekomodifikace práce, tedy možnost podílet se na společnosti prací, která je vykonávána mimo tržní logiku.
Prosazení nepodmíněného základního příjmu je možné vnímat také jako žádoucí, neřkuli nutnou reakci na výzvy současnosti. Prohlubující se nerovnosti nesou velký rizikový potenciál pro smír ve společnosti a redistributivní charakter základního příjmu by tak mohl být náplastí, třebaže sám o sobě příčiny těchto nerovností neřeší. Tyto nerovnosti a rozvoj technologií v současném ekonomickém systému také mohou vést k problému technologické nezaměstnanosti, kdy pracovní místa jsou postupně automatizována, ale nová nevznikají.
Navrhovaná politika má samozřejmě i slabší místa. Peněžní příjem sice dává možnost naplnit základní potřeby, ty ale musí být fakticky dostupné. Jestliže není na trhu možné získat pro život nutné statky, finanční prostředky jejich nabytí pochopitelně neumožní. Je také možné, že po zavedení tohoto příjmu by environmentálně škodlivá spotřeba narostla. Nepodmíněný příjem by mohl dále prohloubit probíhající prekarizaci práce. Různé způsoby jeho financování také vychází z očekávaného růstu produktivity a ekonomiky. A jelikož základní příjem sám o sobě neřeší kapitálové a mocenské rozložení ve společnosti, může nadále udržovat příjemce v roli pouhých konzumentů. Tyto problémy mají svá nerůstová řešení, zavedení nepodmíněného příjmu by proto bylo žádoucí v souhře s dalšími environmentálními, sociálními a demokratickými politikami.
Velkým problémem však zůstává otázka nepředvídatelnosti jeho zavedení. Po světě sice už probíhají spousty experimentů, v nich jsou však vždy peníze rozdělovány podmíněně a dočasně. Různé často uváděné příklady z praxe zase postrádají naplnění požadavku na dostatečnou výši. Přesto je možné si z již provedených experimentů udělat určitou představu. Očekávaným dopadem je měřitelné snížení chudoby, naopak pro mnohé může být překvapivé, že počet průměrně odpracovaných hodin může i narůst, obecně ale osciluje oběma směry, a především nepříliš výrazně. Jestliže u jednotlivců dochází k větším změnám, často je jejich příčinou zaplnění volného času péčí o blízké či vzděláváním. K žádným velkým a jednoznačným trendům však v oblasti práce nedochází. Nejzjevnějším zjištěným dopadem na příjemce je zlepšení zdravotního stavu v mnoha ohledech a zvýšení duševní pohody. Takové závěry je nutné brát s velkou rezervou, jelikož při zavedení nepodmíněného příjmu pro celou společnost by bylo nutné počítat s neočekávatelnými dopady, existuje však mnoho důvodů se domnívat, že celková sociální situace by se výrazně zlepšila.
Oblíbeným tématem odpůrců nepodmíněného základního příjmu je ovšem financování. Část kritiků návrh zavrhuje jednoduše s tím, že si jej nemůžeme dovolit. Jestliže si ale nemůžeme dovolit důstojný život pro každého, nabízí se otázka, kvůli čemu naše civilizace vlastně zapříčinila tak fatální rozklad okolního života na planetě a vyvinula nesmírné úsilí pro technologický a kulturní rozmach, jestliže není schopna zajistit základní potřeby všem. Tento argument je samozřejmě zkratkou, nepodmíněný příjem není problém zaplatit, problém je hlavně politická a mocenská vůle těch, kteří by z takové politiky tratili, což by byla menší část společnosti.
Druhým a problematičtějším předpokladem této kritiky je pochybnost, zda by lidé pracovali takovým způsobem, abychom mohli udržet v chodu hospodářství bez negativních sociálních dopadů. Taková kritika je samozřejmě relevantní, nicméně různé veřejné politiky a organizace mohou pomoci k tomu, aby takový scénář nenastal. Nicméně při zavedení pouhého nepodmíněného základního příjmu bez dalších opatření se jedná o relevantní a neopomenutelnou výtku.
Financování a variace podmíněných příjmů
A nyní ke konkrétním možnostem financování. Stejně jako se různí politická přesvědčení rozličných zastánců nepodmíněného základního příjmu, různí se jejich návrhy na to, jak jej financovat. V tomto textu zmíníme především nerůstové návrhy, nicméně základní představou je zrušení současného systému sociálního zabezpečení. Sociálně solidární obhájci však dodávají, že lidem v horší životní situaci, kteří by z nepodmíněného příjmu pobírali nižší sumu než ze zrušeného sociálního zabezpečení, by měl být rozdíl doplácen. Zrušení systému sociální podpory sice uvolňuje velké množství finančních prostředků, velká část je nicméně určena na starobní důchody. Zdrojů by proto muselo být rozhodně více, jestliže bychom trvali na tom, aby příjem plně stačil ke střídmému životu.
Dále se nabízí a diskutuje silné zdanění majetku a příjmu, finančních transakcí, a stranou nezůstává ani návrh na řešení problematiky daňových skrýší. Z nerůstové perspektivy se dokonce mluví o maximálním příjmu či maximálním majetku, kdy by bohatství nad určitou hranici bylo daněno stoprocentně a takto nabyté prostředky by bylo možné alokovat i pro distribuci základního příjmu. Vhodné by také bylo zavedení efektivních environmentálních daní. Mluví se i o takzvané klimatické dividendě, která by se snažila lidem částečně kompenzovat dopady klimatické krize. Zaznívají i návrhy na zdanění robotů neboli zdanění automatizace, které reaguje na zmiňovanou technologickou nezaměstnanost. Kromě daňových nástrojů jsou však navrhovány i jiné způsoby. Z růstového hlediska je možné financování skrze výnosy ze státních podniků, z nerůstového pak skrze lokální měny, které by zároveň mohly podpořit ekonomickou lokalizaci, jež je pro nerůst rovněž významná. Objevují se i návrhy vyplácet základní příjem skrze uplatnění moderní měnové teorie.
Pro úplnost, vedle nepodmíněného základního příjmu existují i návrhy na zavedení nepodmíněného základního kapitálu (používá se i termín minimální dědictví), na nějž by vznikl nárok po dovršení určitého věku. Takový základní kapitál by dorovnal startovní pozice mladých lidí a usnadnil by jim například i založení vlastní firmy. Ve prospěch nerůstu je pak mimo příjmu nepodmíněného možné mluvit také o distribuci podmíněných příjmů. Mezi ty se řadí třeba pečovatelský příjem, který by byl přerozdělen pouze lidem pečujícím o druhé, čímž by se odměnily pro společnost nepostradatelné práce, které dnešní uspořádání ve finančním oceňování přehlíží, jakkoliv se bez nich nelze obejít. Další variantou může být ochranářský příjem navrhovaný především pro oblasti globálního Jihu, kde došlo a dochází ke strmé devastaci biodiverzity a kde selhávají tržní nástroje na její zachování. Takový příjem může být i formou dekolonizačního odškodnění za devastaci životního prostředí dotčených obyvatel.
Diskuse je rovněž vedena o účastnickém příjmu, ten narozdíl od nepodmíněného dostávají ti, kteří vykonávají předem stanovené činnosti. Příjemci proto mohou, ale nemusí být všichni již zapojení do pracovního trhu, ale také lidé, kteří se momentálně vzdělávají, připravují na práci, pečují o ostatní, politicky se angažují nebo vykonávají různé formy dobrovolné práce, čímž přispívají ke kvalitnějšímu životnímu a společenskému prostředí. Činnosti, které by si společnost zvolila jako oceňované účastnickým příjmem tak mohou i zvýšit počet lidí, kteří je vykonávají a tím posouvat ekonomiku kýženým směrem. Účastnický příjem tak nakonec může připomínat garantovaná pracovní místa, která představujeme v textu níže.
Než přejdeme ke garantovaným pracovním místům, stojí za zmínku ještě jedna důležitá a diskutovaná veřejná politika, která přislibuje vyřešit některé neduhy nepodmíněného základního příjmu a zároveň může být silným nerůstovým nástrojem. Jsou jí univerzální základní služby. Finanční příjem totiž ještě nezaručuje, že příjemci bude umožněno si obstarat základní potřeby, kterými jsou například vzdělávání, zdravotní péče, bydlení či doprava, jelikož distribuce příjmu nutně nesouvisí s faktickým zajištěním těchto statků, jestliže by byly ponechány distribuci skrze volnotržní prostředí. Velkým rozdílem rovněž je, že tyto služby jsou univerzální, ale podmíněné, a to tím, zda je příjemce skutečně potřebuje, nejsou proto alokovány všem automaticky. Rovněž ne všechny služby musí být nutně zdarma, některé mohou předpokládat finanční spoluúčast příjemců, jestliže si to mohou dovolit. Nemluvíme přitom o nějaké abstraktní představě, některé služby jsou v Česku podobně zajišťovány již dnes jako například vzdělávání a zdravotní péče.
Podle této navrhované politiky by měl stát regulovat statky tak, aby k nim zajistil přístup všem, kteří to nutně potřebují, a to v dostatečné kvalitě, zatímco by se zároveň snažil vměstnat jejich spotřebu a výrobu do ekologických limitů. Taková politika může stát na silném státu, což ji zároveň činí zranitelnou, nicméně nemusí to být pouze stát, kdo by tyto služby zajišťoval. Naopak jejich garanci mohou mít na starost i menší územní celky nebo komunity těch, kteří danou službu využívají. Různé formy vlastnictví a kontroly nad takovými službami pomáhají zajistit jejich odolnost. Samozřejmě je možné o univerzálních základních službách přemýšlet i jako o doplňující politice k nepodmíněnému základnímu příjmu, který by ve společné kombinaci mohl být mnohem nižší, a přesto by stačil ke střídmému životu.
Garantovaná pracovní místa
Další politikou, která je navrhována nerůstovými hlasy, je garantování pracovního místa (job guarantee). Ta si klade za cíl jednak řešení hrozby nezaměstnanosti při nerůstové proměně, ale také oživení těch sektorů ekonomiky, které jsou pro realizaci transformace potřebné.
Nezaměstnanost může být důsledkem opuštění ekonomického růstu; v systému na růstu závislém totiž rostoucí produktivita práce musí být kompenzována vytvářením nových pracovních míst a také usilováním o zvyšování spotřeby, aby se tato nová místa zaplatila. Environmentálně žádoucí snižování spotřeby a produkce může v tržním prostředí vést ke zvyšování nezaměstnanosti, která je politicky velmi nepopulární a ostatně proto je dnes často oslavovanější vznik samotných pracovních míst namísto produktů, které taková místa vytváří. Garantovaná pracovní místa proto usilují o odpojení zaměstnanosti od ekonomického růstu.
Prakticky si lze představit zánik konkrétních pracovních míst například v podobě mizení pozic v těžbě a zpracování fosilních paliv nebo v letecké a automobilové dopravě a na ně navázaných odvětvích. Při garantovaných pracovních místech jde jednoduše o to, že by stát byl zaměstnavatelem poslední instance. Pokud by člověk hledal zaměstnání, mohl by se obrátit na státní organizace, obec nebo neziskové organizace, které by ho zaměstnaly. Aby nedošlo k přebujení byrokracie, mělo by být vytváření pracovních míst decentralizované, administrované lokálně, ale financované centrálně. Zajímavým příkladem je v tomto ohledu princip public-commons partnership. Nabízené pozice by nicméně musely vyžadovat poměrně nízkou kvalifikaci, aby mohly být snadno dostupné, či nabízet konkrétní pracovní náplň podle zájemců.
Nejde však jen o řešení nezaměstnanosti. Politika garantovaných pracovních míst skýtá také prostor pro to, aby se vytvářely pozice v oblastech, kde by pouze působením trhu a růstového systému nevznikly, přestože v nich člověk může vykonávat hodnotnou a žádoucí činnost. Jde například o péči o ekosystémy, rozvoj komunitních či obecních a kulturních aktivit nebo sociální péči. Potřebujeme totiž „nerůst“ ve využívání materiálních a energetických zdrojů, nikoliv v péči o ostatní. Podle B. J. Untiho garantovaná pracovní místa politizují ekonomiku a společnost se musí rozhodnout, co je práce, jak má být odměňována a co má být produkováno. Ne všechna placená práce je totiž společensky prospěšná a zároveň některá je prospěšnější než jiná.
Příkladem je rozvoj těch částí ekonomiky, které potřebujeme pro přechod na obnovitelné zdroje a snížení ekologické stopy společnosti. Trh ale v tomto sektoru pracovní místa nezajistí jen proto, že jsou environmentálně potřebná. Pokud bychom jako společnost učinili politické rozhodnutí začít masivně s výstavbou solárních panelů a větrných elektráren, můžeme to podpořit právě tím, že v tomto sektoru vytvoříme garantovaná pracovní místa. Dalším benefitem garantovaných pracovních míst tak může být, že lidé pracující v současnosti na destruktivních či nesmyslných pozicích dostanou možnost zapojit se do snahy o společenskou transformaci nebo do místních komunitně zakotvených činností.
Zároveň garantování práce umožňuje propojení s dalšími nerůstovými návrhy. Budou mít garantovaná pracovní místa kratší pracovní dobu, než je ta nynější? To by představovalo impuls také pro soukromý sektor, aby zkracoval pracovní dobu a tím se vyrovnal alternativě garantovaných pracovních míst. Finanční ohodnocení za takto garantovaná místa a jejich pracovní podmínky se tak mohou stát pobídkou pro zlepšení podmínek a konkurencí pro soukromý sektor. A co kdyby se část ohodnocení vyplácela v lokální měně? To by dále posílilo místní ekonomiku a mohlo omezit emise z dopravy a odliv zisků do center.
Politika garantování práce přitom čelí i leckterým nedorozuměním. V domácím kulturním okruhu může být spojována s plnou zaměstnaností za minulého režimu, přitom je tu ale zásadní rozdíl: garance práce neznamená povinnost pracovat. Další zkreslenou představou o garantovaných pracovních místech je chápat je jako klasickou keynesiánskou politiku, která má pomocí investic stimulovat ekonomiku. Ačkoliv se pro garantování práce opravdu v některých případech takto argumentuje, není to vlastní nerůstovému hnutí, které stojí naopak o cílené sociálně spravedlivé snižování spotřeby a výroby. Často vznášenou otázkou je také financování garantovaných pracovních míst. Navrhované zdroje se přitom prolínají s těmi, jež uvádíme u možných zdrojů financování nepodmíněného základního příjmu.
Představené veřejné politiky samozřejmě samy o sobě nerůstovou transformaci nepřinesou. Nabízí ale návrh řešení, jak zabezpečit ekonomiku, která by nestála na exploataci přírodních a lidských sil. Při jejich případném zavádění je klíčové nezapomenout na zásadní přísliby: dělat život a práci kvalitnější, zábavnější a ohleduplnější. Stejně jako u nerůstu, i u těchto politik se musíme mít na pozoru, aby nebyly kooptovány do růstového paradigmatu a nesloužily k utužování či prohlubování sociálních a environmentálních nerovností.
Martin Čech je environmentalista a pracuje v organizaci NaZemi a na Masarykově univerzitě.
Áron Tkadleček je environmentalista a klimatický aktivista.
Text vznikl v rámci projektu Rozšiřování nerůstového povědomí díky podpoře Nadace Rosy Luxemburgové.
Text vyšel v Deníku Alarm ZDE