Tyto zápisky vznikaly v průběhu ledna až února 2016, kdy jsem pobývala v malebném jihoanglickém městečku Ashburton a na měsíc jsem měla možnost být součástí školy Sands, která je, řekla bych, už nedílnou součástí města. Jak to vše vzniklo, proč jsem tam jela a co jsem tam dělala, se dočtete hned v prvním ze zápisků. A pak postupně v dalších navazujících. Psala jsem nepravidelně, obvykle ve chvílích, kdy se mi nakupily silné zážitky a dojmy a já je potřebovala zachytit a zpracovat sama pro sebe, ale také abych je mohla sdílet s ostatními, převážně přáteli a známými z Česka. Jednotlivé zápisky jsem pak sdílela už v průběhu pobytu v soukromé facebookové skupině.Po návratu jsem z obrovského balíku zážitků ze Sands čerpala pro svoji pedagogickou práci i pro psaní převážně kratších textů na vlastním blogu. Postupně jsem zkušenost reflektovala a usazovala. Různé vzpomínky, záblesky situací, obrazy, emoce či citace, které jsem si dlouho doslovně pamatovala, se mi jaksi automaticky vracely při různých příležitostech, kdy jsem se setkávala se situacemi ve vzdělávání a ve školách, které jsem si dokázala představit „jinak“. Někdy to bylo povzbudivé, někdy k vzteku. A přestože jsem po příjezdu rozhodně neměla v plánu ani pomýšlet na zakládání podobné školy, jako je Sands, někdy v květnu 2018 se ta chuť objevila. S pár podobně smýšlejícími jsme pak o zakládání školy několik měsíců filozofovali a spřádali ideové plány. Mojí motivací bylo hlavně vytvořit vlastní „místo“ pro vzdělávání a soužití s mladými lidmi, které se bude blížit ideálu něčeho, čemu by snad šlo říkat škola. Po asi desítce podnětných schůzek jsme se pak ale nejspíš zalekli náročnosti celého projektu (hlavně z hlediska administrativy) a také se nechali pohltit jinými závazky a povinnostmi. Sen o škole ale stále sním, čeká myslím na ten správný moment, aby se mohl začít probouzet do reality. Než se tak začne dít, rozhodla jsem se alespoň oprášit tyto zápisky, vysvobodit je z útrob sociální sítě, lehce je učesat a doplnit o a sdílet je s vámi. Myslím, že jsou stále aktuální a lze z nich čerpat. Jednotlivá témata, ke kterým se skrz praxi žitou na Sands v textech dostávám, se snažím doplnit i lehce teoretickým kontextem a dalšími myšlenkami a zdroji, které snad pomohou rozkrýt širší základy filozofie demokratického přístupu ke vzdělávání a otevřou představivost o možných podobách klasické role a vztahu „učitel-žák“ a o podobě a roli školy jako vzdělávací instituce.Přeji inspirativní čtení.Kristýna Hrubanová, leden 2021P. S.: Pro zachování autenticity texty záměrně ponechávám v lehce „hovorovém“ tónu, odpovídajícímu mé náladě při psaní a také kontextu sociální sítě, pro který byly primárně tvořeny.
Studentka: Pane učiteli…?
Učitel: Cože, ty si zapomněla, jak se jmenuju, nebo co?
Studentka: Ahaaa, jasně, omlouvám se. Andy?
Podobných rozhovorů ilustrujících jiné nastavení vztahů bylo možné na Sands odposlechnout snad desítky denně. Je pravdou, že oslovování křestním jménem v anglickém jazyce není úplně to samé jako tykání v češtině, nicméně i u nás jsou školy, kde se děti a učitelé oslovují křestními jmény a tykají si, a dle jejich zkušeností to kvalitě vztahů rozhodně přispívá. Respekt, ochranu vlastního „prostoru“ či chcete-li autoritu lze totiž budovat jinými nástroji.
17. ledna 2016
Jak to všechno vzniklo
Ve vzdělávání se pohybuju asi 10 let. Pedagogickou fakultu jsem si po jednoroční pomaturitní pauze zvolila celkem vědomě, nebyla to ta poslední sázka na jistotu, jak snadno a rychle získat aspoň nějaký diplom. Kombinace angličtina-občanka byla po roce v Anglii jasnou volbou, která mi taky zaručila partu skvělých spolužáků. Pedagogické i lidské úlety na katedře společenských věd kompenzovala progresivní a přátelská atmosféra na katedře angličtiny, takže to nakonec bylo docela fajn studium. Nicméně to, co nám to dalo pro praxi, raději nebudu rozebírat, a když teď sleduju aktivity studentské iniciativy Otevřeno na brněnském pajdáku, tak čím dál víc lituju toho, že my jsme se vzmohli jen na nadávání u piva a pár stížností.
Po škole výuka angličtiny na jazykovce, chvíli pokusy na základce, na gymplu, dokonce i na výšce, pak šest let globální vzdělávání v NaZemi s dalšími souběžnými pokusy na základce. Nikdy jsem ve škole moc dlouho nevydržela. Prostě jsem se v tom tradičním formátu nenaučila fungovat. Šlo by namítnout, že jsem to pokaždé vzdala příliš brzy, ale stejně myslím, že i kdybych vydržela dýl, moc by se nezměnilo.
Takže co je teda podle mě (mimo jiné) špatně: většina základních a středních škol funguje tak, že studenti mají minimální možnost ovlivnit to, co, kdy, jak a s kým se budou učit. Rozdělí je do tříd podle věku, rámcový obsah učiva určí stát, konkrétní náplň a formu volí učitelé, kteří svádí předem prohraný boj vše stihnout během 45 minut, čtvrtletí, pololetí… A aby to mohlo „fungovat“, stává se z učitele jakýsi chrlič pokynů, povelů, příkazů a zákazů. Právě tohle pro mě asi bylo nejtěžší. Přestože jsem měla možnost učit i na škole velmi progresivní a otevřené, tomuto jsem byla nucena se do velké míry přizpůsobovat.
O tom, že existují svobodné a demokratické školy, jsem se dozvěděla před pár lety. Podoba školy jako komunity, kde mají všichni podíl na rozhodování, kde se společně učí studenti napříč věkem, učitelé jsou jim partnery a průvodci v procesu učení, studenti si volí, jaké předměty/kurzy absolvují (a mají i tu možnost si prostě žádný nevybrat), mi učarovala a zároveň vzbuzovala spoustu otázek, jak to může fungovat. Asi před rokem jsem se rozhodla, že to chci zjistit a zažít na vlastní kůži. Výběr školy byl vcelku náhodný, věděla jsem, že chci do Velké Británie kvůli jazyku, pak už stačilo chvíli gůglit. Na mapě demokratických škol mi jich vyskočilo celkem hodně, ale škola Sands v Devonu zaujala na první pohled a po zhlédnutí promo videa (natočeného jednou ze studentek) jsem měla jasno. Lišta na jejich webu s názvem „Visits“ mi napověděla, že podobných zvědavců jako jsem já se jim ozývá asi hodně. Ale líná huba… Takže jsem jim prostě napsala a za pár dní přišla odpověď, že „ano, opravdu nám píše hodně lidí, ale to, co píšeš, zní zajímavě, pošli CV a my možnost tvojí návštěvy probereme s ostatními na pravidelné celoškolní schůzi“. Ha! To mě dostalo. Na demokratické škole si totiž studenti nejenže volí to CO a KDY se budou učit, ale taky KDO je bude učit! Takže si mě pěkně odhlasovali.
Pojmy svobodná a demokratická škola v textech používám jako synonyma. V definici by šlo hledat rozdíly, nicméně pro podstatu sdělení to, myslím, není nutné. Pokud mne paměť nešálí, lidé na Sands používali povětšinou označení „democratic school“ nebo „democratic education“. Na Sands se demokracie ztělesňovala hlavně v podobě a nastavení vztahů, způsobu rozhodování a utváření celé komunity. Na školách, které se obvykle nazývají svobodnými (např. školy typu Sadbury), se klade větší důraz na svobodu volby vzdělávacího obsahu a činností. Ten se odráží i v absenci struktury v podobě klasického školního rozvrhu a vyučovacích hodin.
So „here I go“. Zítra první školní den
19. ledna 2016
První den
V předvečer prvního dne mé návštěvy se domlouváme s Donaldem, takovým něco jako manažerem školy, kdy a kde se potkáme. Dozvídám se, že škola se otevírá v 9:15, dáme si společně čaj a dopolední hodiny pak začínají 9:45. To je prý tak akorát ten správný čas. I podle výzkumů prý teenageři začínají fungovat kolem desáté. Ok. A já vzpomínám na čtyři roky na střední, kdy jsme minimálně dvakrát týdně vstávali na sedmou. Později mi dovysvětluje, že když řešili, v kolik by měla škola začínat, hrálo roli taky to, že v okolí jsou dvě další vcelku velké školy. No a kdyby začínaly všechny ve stejný čas, byla by to v malém městečku Ashburton jedna velká dopravní zácpa. Dalšímu upozornění, že škola bude možná na první pohled působit jako velký chaos, příliš nevěnuju pozornost.
Na výzkumy, o které se Donald opíral, jsem byla zvědavá, a tak jsem se snažila nějaká aktuální data dohledat. Podle toho, co jsem našla, to opravdu vypadá, že začátek výuky „na osmou“, jak je u nás zvykem, opravdu není ideální. Zájemcům doporučuji např. studie americké Sleepfoundation.org.
Asi 9:18 přicházím do školy. Chodba a místnost plná pobíhajících lidí, na první pohled těžko rozlišit kdo je student, učitel nebo někdo z dalších zaměstnanců. Později zjišťuju, že ona místnost je jedna z kanceláří, kam mají všichni studenti volný přístup. Dáme si slibovaný čaj a seznámím se Seanem, jedním z učitelů a zakladatelů školy. Náš rozhovor na chvíli přeruší jedna ze studentek, když na uvítanou zahlásí: „Hej, Seane, nezacláněj!“ A pak ještě chvíli vtipkují o tom, že se jí vždycky plete do cesty. Asi takhle nějak vypadá první školní půlhodina 65 studentů, kteří na Sands momentálně chodí. S tímhle druhem chaosu nemám problém.
Tato „vizuální zaměnitelnost či soudržnost“ je myslím podstatným detailem, kdy se narovnávání pozice učitel – žák propisuje nejen do principů verbální komunikace, promyšleného nastavení vzdělávacího procesu a řízení školy, ale i do každodenního spontánního života.
Tato další z řady mikrokonverzací ilustruje, že otevřená a někdy hodně přímá komunikace a humor zde funguje oboustranně – tedy ve směru od těch v rolích učitelů a učitelek, ale samozřejmě také od těch v rolích studujících. Zajímavou kapitolou pro mne pak bylo nakládání s jazykem, tzv. sprostými slovy a autenticitou v mluveném projevu. Těch tzv. sprostých slov bylo slyšet vcelku hodně ze všech stran, což pro mne, odchovankyni poměrně prudérního vzdělávacího systému, kdy za sprosté slovo je minimálně poznámka, bylo někdy vysloveně šokující.
Následuje prohlídka školy pod vedením Finna a Mayi, kteří nám (společně se mnou přijela na návštěvu ještě Nikoletta z Řecka) ukazují všechny třídy a další zákoutí, kuchyni, „tajné“ schodiště, zahradu, dílnu, laboratoř, ateliér… (ano, škola vypadá trochu jinak, než jsme zvyklí, ale o tom až někdy jindy). Pak stíháme ještě kousek dopolední hodiny historie pod vedením Seana. Právě se řeší otázka, co všechno ovlivnilo to, že se v Evropě ve středověku rozšířila gramotnost, a že to pravděpodobně nebylo jen díky Gutenbergovi a jeho knihtisku.Oběd. Ve škole se každý den vaří vegetariánský oběd, v kuchyni se střídají zaměstnanci, rodiče, někdy vypomáhají i studenti. Po obědě se o úklid postará tým studentů, který má právě službu. Pomáháme zamést podlahu a pak spěcháme na workshop na téma „mindfulleness“, na který si do školy pozvali externí lektorku. Workshop je nepovinný (o tom, jak je to s onou ne/povinností absolvovat výuku, taky až příště), ale účastní se jej asi 20 lidí, studentů i učitelů. Po workshopu se trochu náhodně ocitám na hodině matematiky, která probíhá ve stejné místnosti. Tak tam prostě zůstávám a sleduju, co se děje. Učitel Nathan mě upozorňuje, že to vlastně nebude moc výuka, protože tihle studenti se připravují na zkoušky GCSE (taková povedenější forma státní maturity). Pracují individuálně, Nathan mezi nimi krouží, energicky dovysvětuje, občas v mezičase zadrnká na kytaru, která se povaluje na stole, nebo zaloví v balíčku chipsů, který se na stole povaluje taky. Párkrát během hodiny někdo odejde, pak zase přijde. Někdo sedí na zemi, někdo u stolu, někdo na stole. Za chvíli drnká na kytaru jeden z kluků, který ji pak použije jako podložku, a dál něco počítá. Co, to netuším. Asi v půlce hodiny se ve dveřích objevuje slečna s provinilým výrazem, prý se trochu zapomněla na výtvarce. Nathan se s ní bleskurychle domluví, že si hodinu nahradí někdy v průběhu týdne, a ona běží zpět dodělat to, co právě tvořila. Mezitím někteří ze studentů postupně odcházejí, asi mají hotovo. Tím se školní den pomalu chýlí ke konci, následuje finální „useful work“, tedy společný úklid školy. V průběhu uklízení se ke mně přimotá asi dvanáctiletý kluk s dotazem, jestli jsem „ta z České republiky“. Říkám, že jo, a on mi na začne povídat o babičce, která pocházela z Československa a během války ji poslali do Anglie. Pak mluvíme o tom, jak se Československo rozdělilo, že to vlastně rozhodli politici… načež prohlásí něco jako: „Hm, demokracie je skvělá, jen trochu záleží na tom, kdo je u moci.“ A pak začne s další studentkou diskutovat o tom, že Davida Camerona volilo jen 25 % lidí, a o výhodách a nevýhodách poměrného volebního systému… Fíha! Uklízím smeták a jdu vstřebávat zážitky. (A přemýšlím, zda bude lepší si jít zaběhat nebo si dát dvě deci červenýho).
21. ledna 2016
Něco málo z minulosti a současnosti
Dopoledne trávím v kuchyni, dnešní oběd připravuje Sean Bellamy, jeden z učitelů a zakladatelů školy. Během přípravy slaného koláče a salátu se dozvídám detaily o vzniku Sands. Mimochodem, na menu je i tiramisu, které Sean připravil s několika studenty den předem v jakési neformální hodině vaření. Tu plánuje realizovat každý čtvrtek, kdy vaří pro celou školu.
Velkým přínosem těchto někdy spontánních neformálních činností je vytvoření příležitosti pro společné povídání a diskuze. V klasické škole s napěchovaným kurikulem a krátkými přestávkami je podobných příležitostí dost málo. Možná překvapivou výjimkou mohou být odborné školy – podle rozhovorů s pedagogy mají učitelé-studenti praktických oborů více možností pro neformální rozhovory. Tyto příležitosti by určitě stálo za to více ohledávat a využívat.
Sean vystudoval Cambridge a potom přišel jako mladý učitel na Dartington Hall School, která fungovala na demokratických principech už od roku 1926. Nějakou dobu poté se ale škola dostala do problémů. Jednak finančních, jednak se v krátkém období ve škole stalo několik nešťastných událostí. Sedmnáctiletá studentka se v noci utopila v řece, našli ji druhý den ráno. Asi rok poté se jeden ze studentů vyboural na motorce, nezvládl řízení a najel přímo před očima ostatních do školní budovy. Přímo u školy byla dráha, kde se studenti proháněli se na motorkách. Samozřejmě ti, co už měli řidičák, nosili přilby. Proč ne? Ten kluk ale bohužel taky umřel. Škola byla navíc podezřívána z toho, že se tam objevují drogy (což byla asi pravda, ale jak to vypadá na školních výletech, lyžařských výjezdech, internátech…). Samozřejmě se „vyřádila“ i média, která z toho udělala velkou kauzu, takže to nakonec dopadlo tak, že školu zavřeli. Respektive škola dostala rok na to, aby ukončila provoz. To jsme v roce 1987. V té době začal Sean a jeho dva kolegové spřádat plány o založení nové školy. Mimo jiné také proto, že tu bylo 14 studentů, kteří prostě nechtěli jít do jiné školy a chtěli dál pokračovat na škole, která by fungovala podobným způsobem. Sean přiznává, že tehdy bylo založení školy o dost jednodušší než dnes, hlavně co se týče administrativy, všech nutných povolení, norem… Tehdy se tihle učitelé a studenti sešli a prostě společně vymysleli a naplánovali, jak by jejich nová škola měla vypadat a fungovat. Sands je tedy pravděpodobně jedinou školou, která už od samého počátku zahrnula studenty do rozhodování o podobě školy a vznikla v přímé spolupráci studentů a učitelů. To je základním principem fungování školy, který udržují dodneška. Prostě mění paradigma toho, že jen dospělí ví nejlépe, jaké vzdělání děti potřebují.
Nutno podotknout, že obecné pojetí o tom, co je (ne)bezpečné a tomu odpovídající nastavení oficiálních pravidel bylo v 80. letech na úplně jiné úrovni než dnes. S tím se potýkají vzdělavatelé na různých úrovních, velké téma je to na poli neformálního vzdělávání a konkrétně zážitkové pedagogiky. To, co bylo možné zažít např. na kurzech Prázdninové školy Lipnice v 70.–80. letech, je dnes nejen nereálné, ale pro mé vrstevníky i těžko představitelné. Na téma dobrodružství ve vzdělávání pořádala právě PŠL před několika lety konferenci, která pro mne v tomto smyslu byla zlomová v pohledu na věc. Výstupy konference bohužel nejsou dostupné, literatury a textů lze k tématu dohledat dost – např. knihu Mike Fairclough Playing with Fire: Embracing risk and danger in schools. Do širšího, společenského kontextu zasazuje téma „riskování“ a vzdělávání článek Steva Bialostoka Risk theory and education: Policiy and practice. Text je dostupný zde https://journals.sagepub.com/doi/full/10.1177/1478210315572519.
Hlavním rozhodovacím orgánem školy je „school meeting“, koná se každý týden a mělo by se na něm v ideálním případě sejít všech 67 studentů, 23 učitelů a dalších zaměstnanců. To se samozřejmě povede málokdy, tohle shromáždění má ale hlavní rozhodovací pravomoc, případně odpovědnost za jiná dílčí rozhodnutí deleguje na užší rozhodovací skupiny, které se vytváří podle potřeby a účastní se jich ti, již mají zájem se na daném rozhodnutí podílet. Na mítinku se řeší drobnosti typu „kam se poděl projektor z ateliéru?“ po poměrně náročná témata, jako např. kolik by se mělo platit za školní obědy a jakým způsobem vybereme nového učitele nebo učitelku angličtiny. Asi si dokážete představit, že to nejsou jednoduché diskuze. Mítink navíc řídí vždy jeden ze studentů, který je zvolen na celý semestr. Některým to jde lépe, některým hůř. Ale s tím se prostě počítá. Studenti jsou zkrátka rovnocennými partnery.Vzpomínám na pondělní rozhovor právě se Seanem, kdy jsme během mého prvního dne ve škole mluvili o tom, jak to tady funguje. A já se zmínila o současné české „kauze“ týkající se zákazu používání chemikálií ve výuce, což by dost zkomplikovalo praktickou výuku chemie a pokusy by mohli dělat jen učitelé. Mluvíme o tom, kdo dělá rozhodnutí o tom, co se ve školách bude dít, že lidi na ministerstvu se neptají učitelů a dělají rozhodnutí od stolu. Nebo někomu z nich křivdím? Na to Sean reaguje: „Jo, a určitě se na tyhle věci neptají studentů.“ Takže, paní ministryně, co kdybyste se příště, až budete rozhodovat o něčem, co se přímo dotýká studentů, zeptali přímo jich? Něco mi říká, že by vám mohli pomoct najít řešení.P.S.: Nemůžete ji někdo přidat do skupiny?!
25. ledna 2016
Reportáž z árt růmu
Vlastně nevím, jak tento prostor nazvat. Ateliér je asi nejblíž, posuďte sami podle fotek. Mám pocit, že jakmile vejdete, dostanete přímo do žíly pořádnou dávku chuti tvořit. Ateliér je takovou změtí několika místností v jedné, do patra vedou dřevěné schody, tam další dva oddělené prostory. Všude spousta věcí, vystavené práce studentů – hotové nebo rozpracované, knížky o umění. Trochu chaos, organizovaný nepořádek. A právě přesně o tom to, myslím, je. Samotné prostředí školy musí motivovat k činnosti, tvoření, učení se novým věcem. Když máte výtvarku ve stejné místnosti, kde jste předtím počítali rovnice, na lavici dáte igelit, vytáhnete barvičky a musíte dávat bacha, abyste něco náhodou nevylili, tak to podle mě nemůže fungovat. Pokud je prostředí dostatečně podnětné, tak je prostě větší šance, že vás to vtáhne a namotivuje.
Vlivu fyzického prostředí školy na výsledky učení, participaci, vztahy a také kreativitu se věnuje řada studií v oboru tzv. environmental psychology. A přestože se tématu mezi pedagogy a školami stále věnuje poměrně málo pozornosti, není to rozhodně nový fenomén – zabývali se jím reformátoři vzdělávání jako John Dewey. Ten popisoval, že škola by měla vytvořit prostředí „for acting“ rather than „for listening“. Více k tématu vlivu prostředí školy na kreativitu např. v článku Space and Creativity: Students’ Opinions on School Space as a Component of the Creative Environment. Dostupné zde https://cutt.ly/9lzgwwE
Jsem toho živým důkazem. Trávím den tím, že ze zbytků látky, které jsem tu vyhrabala v jedné z mnoha krabic, vyrábím něco jako textilní tapiserii. Asi to tu ve mně opravdu probudilo spícího kreativního ducha, přece jen jsem čtyři roky strávila na výtvarném oboru na textilní průmyslovce. (A v posledních letech asi trávila až příliš času u počítače.) Takže si tvořím a zároveň trochu doufám, že to, co dělám, třeba někoho ze studentů zaujme a přidá se.V průběhu odpoledne se tu vystřídají dvě skupiny, mají pravidelnou hodinu výtvarky. A asi tušíte, že jako klasická hodina to moc nevypadá. Skupinka asi třináctiletých puberťáků by měla pracovat na kresbě portrétu, to je téma, kterému se toto čtvrtletí věnují. Některým se očividně moc nechce. Joe, který tu učí teprve druhým rokem, se ale každému z nich snaží pomoct najít to „jejich“ téma. U jednoho z kluků to dopadne tak, že během hodiny přichází asi už s třetím podnětem, obrázkem, který si zaběhl vytisknout do školní kanceláře. Na samotné kreslení zřejmě dojde až příště. Možná. Prakticky to funguje tak, že skupina má nějaké společné téma, zadání, ale pokud si vymyslí něco jiného, mají možnost tím směrem jít. Docela to vystihuje takové učitelské zaklínadlo, které tu slyším dost často: „OK. If that’s what you wanna do…“ Hodina pokračuje dál, někteří studenti pracují intenzivně celou hodinu, někteří nezačnou vůbec. Ale pomalu přicházím k přesvědčení, že je to určitě lepší varianta, než když něco na sílu tvoříte, protože musíte. Pak je navíc velká šance, že si tu činnost zprotivíte. A ono to nicnedělání někdy může být jen zdánlivé. Jedna z holek tu celou hodinu sedí, chvíli listuje knížkami o indickém umění, pak kouká z okna. Tak se ptám, zda v té knížce našla něco zajímavýho. A ona na to, že ani ne. Hmm. A pak mi vykládá, že právě dokončila obraz, který malovala asi dva měsíce, a teď hledá inspiraci pro další práci. Prý to bude asi zase malba, protože „hlína“ ji prý moc nebaví. Oukej!Dál si v klidu tvořím a nenápadně pozoruju. Nemůžu neslyšet rozhovor dvou starších holek, které sedí ve vedlejší místnosti. Živě probírají to, jak jim spadl mobil do záchodu a jak bylo těžký ho znovu oživit. Pak probírají rodiče, kámoše, tetování. Pro silnější výrazy nechodí daleko, ale to se tu obecně moc neřeší. Jestli u toho něco tvoří, netuším. Jedna z nich ale chodí do ateliéru pravidelně, mluvily jsme spolu před pár dny. Připravuje se na závěrečnou zkoušku, která, mimo jiné, spočívá ve zpracování vlastního projektu na předem zadané téma. Na hodiny, které vede Joe, nechodí, protože ho prý „moc nemusí“.Stříhání, proplítání a sukování už mě přestává bavit, takže balím a snažím se najít bezpečné místo, kam rozpracované dílo schovat. Že se někdo přidá, jsem doufala marně. Třeba příště. Mezitím přibíhá Maya, která moje dílo v počátcích nadšeně komentovala, a chce vidět, jak jsem pokročila. Jakmile se pochlubím, tak hlásí: „That’s awesome! I hope you keep on doing that!“
V překladu: „To je skvělý. Doufám, že v tom budeš pokračovat!“
A já si v duchu říkám, že se ještě mám co učit.
28. ledna 2016
Malé nepromyšlené shrnutí
Neuvěřitelně to letí, ve škole jsem strávila už skoro dva týdny. Takže si říkám, že by stálo za to se trochu ohlédnout zpět a moji dosavadní zkušenost shrnout. Tohle jsou věci, které mi přišly na mysl:
- často slyším SMÍCH, smějou se všichni, často, společně
- nepozoruju STRES, pokud tu je, tak není vidět (ale spíš si myslím, že míra stresu tu je daleko nižší než na běžných školách)
- ve škole spolu lidi MLUVÍ – a to nemyslím v rámci nějakých strukturovaných porad nebo hodin, to je samozřejmý, ale prostě jen tak (ideální příležitostí na pokec a vzájemnou učitelskou zpětnou vazbu může být třeba umývání nádobí)
- je tu ŽIVO, někdy kravál, ale když to někomu vadí, tak se prostě ozve
- skoro každý den vidím lidi ve vzájemném OBJETÍ, teenagery, holky, kluky, to je jedno
- jsou tu PRAVIDLA, ale nenajdete je nikde napsaná, prostě se o nich ví, a když někdo zapomene nebo se na ně vykašle (a jakože vykašle, často), tak se pravidla připomenou; a pokud je potřeba, tak se změní nebo vytvoří nová
- všichni ve škole dostávají v podstatě kontinuální a nepřetržitou ZPĚTNOU VAZBU – učitelé od studentů, studenti od učitelů, učitelé od učitelů, studenti od studentů
To, že v českých školách zoufale chybí sdílení mezi pedagogy, není žádnou novinkou. Upozorňovala na to již zpráva McKinsey & Company Klesající výsledky českého základního a středního školství: fakta a řešení z roku 2010 a troufám si říct, že se toho od jejího vzniku moc nezměnilo. Sdílení (dobré, ale i té špatné praxe) může podpořit formální struktura – např. v podobě pravidelných podpůrných pedagogických skupin. Ty mohou mít konkrétní program a někoho, kdo skupinu facilituje, členové se také mohou střídat, což podpoří pocit „ownershipu“. Stejně tak důležité je vytvořit podmínky, které umožní neformální, přirozené sdílení a interakce (nejen) mezi pedagogy. Nemusí to být nutně umývání nádobí, ale např. celoškolní hodinová obědová pauza, kdy se pedagogové schází ve „sborovně“ a sní si přinesený oběd z krabičky a u toho si povídají (o učení, studentech, škole, ale i o životě). Takovou kulturu jsem zažila na stáži na jedné střední škole v Norsku. Podobné opatření si lze představit i v českých školách, učitelé by se mohli sejít v jídelně a v klidu poobědvat, měli by čas a příležitost na neformální pracovně-nepracovní rozhovory mezi sebou i se studenty. Podle mých zkušeností a pozorování je potenciál těchto opatření pro změnu a kvality vztahů i samotného vzdělávacího procesu obrovský. Je potřeba se vyvázat z představy nedostatku času, která nás nutí do „našlapaných rozvrhů“, ve kterých není na podobné experimenty čas. Studie McKinsey je dostupná ke stažení zde https://www.mckinsey.com/cz/~/media/McKinsey/Locations/Europe%20and%20Middle%20East/Czech%20Republic/Our%20work/McKinsey_pro_bono_skolstvi.pdf.
- HODINY jsou někdy docela tradiční (tabule, frontálka), ale vlastně mi přijde, že to neva (!!!)
- docela hodně času se věnuje přípravě na ZKOUŠKY (podle některých učitelů až příliš mnoho, ale studenti se prý připravovat chtějí)
- spontánně se tu ZPÍVÁ nebo hraje na kytaru
- a obecně je tu spousta příležitostí pro KREATIVITU
- … a asi spousta dalších důležitých věcí, které mě teď nenapadají
No a moje osobní rekapitulace: rozpracovaná textilní tapiserie a hotová dřevěná miska, jablečný štrůdl pro 50 lidí, workshop acro yogy pro začátečníky, pokus s bakteriemi v laboratoři, spousta „vyučovacíh hodin“, kterých jsem se účastnila, plán na společnou výuku historie a psychologie se Seanem, mikrovstup v hodině anglické literatury o ČR. Jo, a asi hektolitr ČAJE S MLÍKEM.
Jsem z toho všeho trochu OVEREXCITED, probouzím se už několik dní v pět ráno a přemýšlím, co sakra s tím školstvím uděláme. Zatím se moje vize točí kolem hesla: aspoň 10 % téhle porce svobody a demokracie do každé české školy. Možná to zní bláznivě, ale vize se mají formulovat jako ideální stav, ke kterému chcete směřovat, nebo ne? Takže jinak, aspoň 50 %! 🙂 A sbírám tipy na školy, které by do toho chtěly jít. Takže sem s nimi.
Česky bych řekla asi něco jako „rozjetá“… prostě takový ten stav, kdy máte hlavu plnou myšlenek, nápadů, věcí, co chcete udělat, stihnout…
P. S.: Na pár dní vypínám internety, vstřebávám, relaxuju a snad spím.
1. února 2016
Učitelem či učitelkou na Sands school
Varování: následující text je založen čistě na pozorování a subjektivních závěrech, které jsem z něj vyvodila. Takže, jaké je to být učitelem nebo učitelkou na Sands school? Máte čas na neformální pokec se studenty. Hodně času. U čaje, u oběda nebo kdykoliv jindy. Máte čas na neformální pokec s ostatními učiteli a zaměstnanci. Hodně času. U čaje, u oběda nebo kdykoliv jindy.
Máte čas na individuální konzultace. To zní dost formálně, prakticky to ale funguje dost neformálně. Prostě se náhodně potkáte třeba v kuchyni nebo ve školní kanceláři a prodiskutujete se studenty práci na eseji, kterou jste zadali v hodině historie. Nebo si pokecáte o strategiích, které je dobré zvládnout v rámci přípravy na zkoušky.
Máte volnost a svobodu v tom, v jakém směru, zaměření vašeho oboru se chcete dál rozvíjet a na co vaši výuku zaměřit. Ale samozřejmě je potřeba to sladit s potřebami školy jako celku.
Dostáváte neustálou, bezprostřední a velmi upřímnou zpětnou vazbu. Ta může vypadat třeba takhle:
student: „To bylo skvělý, úžasný. Díky za hodinu!“
anebo taky takhle:
student: „Seš v pohodě? Dneska to stálo za prd…“ (anebo silnější výraz, doplňte si dle libosti :-)) učitel: „Jo, já vím, nejsem dneska ve své kůži. Zítra to bude lepší.“
student: „OK, jasný. Odpočiň si.“
A podobně to samozřejmě funguje i opačným směrem. Vzájemnou zpětnou vazbu je slyšet neustále.
S odstupem lituji, že jsem nesesbírala více podobných příkladů spontánní zpětné vazby. Nejlépe i takových, které by obsahovaly více popisného jazyka, upevňujících i korektivních formulací. Budete mi muset věřit, že těch bylo slyšet také hodně.
Studenti si vás vyberou. Respektive jsou do výběru nových učitelů či učitelek zapojeni od samého začátku. Například když ze školy odchází učitelka angličtiny, může proces vypadat asi takto: nejprve proběhne diskuze v rámci jednotlivých hodin o tom, co od nového člověka očekávají, následuje diskuze na školním mítinku, kdy se otevře i otázka – „opravdu potřebujeme učitele angličtiny na plný úvazek?, nepotřebujeme třeba spíš učitele hudby?“ Poté věc řeší menší skupina, které školní mítink deleguje právo a odpovědnost rozhodovat, ta připraví inzerát a poté předvybere vhodné kandidáty ve spolupráci s dalšími zaměstnanci školy. Pak proběhnou klasické pohovory a ukázkové dny a hodiny, kdy se do rozhodování opět samozřejmě zapojují všichni studenti. Finální slovo pak má opět školní mítink.No a teď to nejdůležitější na závěr. Sands opravdu hledá nového učitele či učitelku (nebo jakýkoli jiný gender) angličtiny a „general studies“. Mrkněte na inzerát a šiřte mezi své sítě. Bohužel asi výhradně pro „native english speakers“. I když, kdo ví…?
Jak to nakonec s výběrem dopadlo, nevím, ale dokážu si představit hodně různých scénářů. Včetně toho, že výběr nedopadne úplně nejlépe a je třeba si se situací nějak poradit. Jistá jsem si tím, že to byl proces, který pro všechny zúčastněné nabízel nespočet příležitostí k učení.
7. února 2016
Demokracie ve škole
Pokoušela jsem se si pro sebe shrnout, v čem všem demokratičnost školy spočívá. Minimálně tady na Sands. Seznam pravděpodobně není úplný, něco se přímo netýká demokratického řízení, ale je to důležitá součást fungování školy. Tohle je výsledek. A pardon, vím, je to dlouhý.
School Meeting (celoškolní schůze)
To je fakt zásadní. Celoškolní shromáždění, hlavní řídící orgán školy. Probíhá jednou týdně ve středu před obědem, vždy intenzivní dvě hodiny. Měli by se účastnit všichni. Agenda se sbírá průběžně na tabuli na chodbě, pak si ji přebere „vedoucí“ schůze, vždy student*ka zvolený*á na jeden semestr. Body agendy se rozdělí na oznámení a body k diskuzi. Oznámení se proberou prvně rychle, pak se diskutuje – podle neléhavosti nebo důležitosti jednotlivých bodů. Všechny se zpravidla nestihnou. Pokud je potřeba udělat rozhodnutí, hlasuje se. Těm ale vždy předchází diskuze a často i nějaká další setkání v menších skupinách. Schůze může taky určitá rozhodnutí delegovat na menší rozhodovací skupiny. Obecně je kvalita diskuze dost vysoká, někdy se to sice trochu točí v kruhu, ale prostě se nespěchá. Je pravda, že se zapojují víc starší studenti než ti mladší, ale ty mladší je také slyšet. Záleží na tématu. Dospělí rozhodně nedominují.
Finn, který schůzi řídí v průběhu mého pobytu, si vede dost bravurně. Jak mi sám říká, dost ho to baví. Ale někdy je to prý taky trochu pruda, protože na schůzi musí každý týden. Prostě se nemůže ulejt.
Pravidla
Jedna z věcí, která mě hodně překvapila. Pravidla tak trochu jsou a nejsou. Rozhodně nejsou nikde sepsaná. Neuvidíte tady na chodbě obligátní „nasloucháme si“, „spolupracujeme“ a další, někdy podle mě vyprázdněné fráze, které je vidět na českých školách. Celoškolní pravidla vytváří a schvaluje schůze, jediným psaným záznamem je pak právě zápis ze schůze. Ten aktuální vždy visí vytištěný na chodbě, aby si jej mohli přečíst ti, co zrovna nebyli ve škole. A když se tady s lidmi bavíte o tom, jak co funguje a co pravidlo je a není, občas dostanete různé odpovědi (a to od studentů i učitelů). A hodně je slyšet věta typu: „Noo, jako MĚLO BY se to dělat…“ Funguje tu takové sdílené povědomí toho, jak by věci měly být.
Nastavování pravidel je velkým pedagogickým tématem. Když ve školách vidím plakáty se seznamy výroků typu „respektujeme se, nasloucháme si, pomáháme si…“, obvykle si kladu otázky ohledně jejich autentičnosti a opravdového porozumění tomu, co to opravdu znamená. Podobná pravidla, nebo lépe dohody, by měly vznikat v rámci dialogu mezi všemi zúčastněnými, měla by být neustále reflektována a doplňována či měněna, pokud neslouží záměru. Napsaná být klidně mohou, vizuální podpora nám může dobře připomenout, co je pro skupinu důležité, nicméně ani podpis dětí jejich dodržování a funkčnost rozhodně nezaručí. K tomu může vést jen dialog a reflexe společného fungování, důvěra a bezpečný prostor se vyjádřit, pokud se děje něco, co se mi nelíbí nebo bych si to přála prožít jinak.
School Council (školní rada)
Rada je dalším voleným orgánem a v podstatě je tu od toho, aby řešila problémy. Různého druhu. Třeba to, že se někdo opakovaně fláká a nezapojuje se do společného úklidu. Mohou to být ale i závažnější témata, jako např. konflikty mezi studenty, nějaké závažné porušení pravidel a podobně. Momentálně je v radě tuším sedm studentů a jeden učitel. Občas se ale na schůze rady přijdou podívat i nečlenové a to je v pohodě. Ale samozřejmě záleží na situaci, pokud se řeší něco citlivého, tak je schůze jen pro oficiální členy rady.
Rovnost
Všichni jsou si rovni. Studenti, učitelé, asistenti, další zaměstnanci. Zní to jako fráze, ale podle mě to tak je. Fakt.
S odstupem času je mi jasné, že téma rovnosti, vztahů a nakládání s formální i neformální mocí by si zasloužilo daleko obsáhlejší „pojednání“. Poznámka pod čarou také není důstojným ani dostačujícím prostorem pro takto zásadní téma, proto si dovolím téma zatím odbýt poznámkou, že věřím, že se na Sands snažili o maximálně partnerské, dialogické a rovné vztahy, budovali citlivost pro to, aby zaznívaly hlasy všech členů a členek školní komunity, a reflektovali neformální hierarchie, které přirozeně vznikaly (např. mezi staršími a mladšími studenty, učiteli „matadory“ a nováčky apod.).
(Ne)povinnost výuky
Překvapilo mě, jak moc je tady školní den strukturovaný. Je celkem jasný rozvrh, děcka mají normálně stanovené hodiny podle věkových skupin. Klasika: matika, angličtina, historie… Během dne je ale i dost přestávek, hodinová pauza na oběd a taky „volné hodiny“, kdy si prostě můžete dělat, co chcete. Zároveň je to ale tak, že vás nikdo nenutí, abyste na hodiny chodili. Učitelé si ale samozřejmě dělají docházku (někteří přímo v hodinách, někteří třeba až na konci týdne), aby měli přehled. Z pozorování se mi zdá, že mladší děcka chodí zpravidla na všechno. Starší si pak víc vybírají, někteří se prostě rozhodnou, že třeba nebudou chodit na „výtvarku“ nebo na „občanku“. Buď protože je to nebaví, není to pro ně nový nebo protože jim nesedí učitel. Někdo zas nechodí na matiku, ale věnuje se jí samostatně. A čím starší studenti, tím víc se zaměřují podle toho, z jakých předmětů chtějí dělat zkoušky GCSE.
Objem času, který na Sands věnovali přípravě na tyto státní zkoušky, mě překvapil. Bylo ho poměrně hodně, samozřejmě hlavně mezi staršími studenty. Některé hodiny byly přímo takovým skoro až drilem, kdy se opravdu „jelo“ podle struktury, kterou má zkouška v daném předmětu. Nutno podotknout, že zadání a otázky např. z oboru historie mi přišly extrémně zajímavé a smysluplné – obsahovaly v sobě prvky badatelství, hledání paralel a souvislostí, různých pohledů na historické události až po vlastní interpretaci. Podle mých dojmů z „výuky“ to byl dost zajímavý proces sám o sobě. Přesto jsem ale byla svědkem diskuzí mezi pedagogy i studenty, zda se přípravě na zkoušky nevěnuje příliš mnoho pozornosti a času, zda se jimi škola nenechává příliš ovlivňovat a zda by se zkrátka neměli radši věnovat něčemu jinému.
Studenti si vybírají učitele
Na první pohled to může znít bláznivě, ale učitelé tam jsou přece pro studenty, oni je v podstatě zaměstnávají, takže to smysl dává. Samozřejmě je studenti nevybírají sami, ale na procesu se podílí od samého začátku (více viz předchozí příspěvek). Stejně tak spoluřeší případné „problémy“ – pokud se třeba ukáže, že učitel prostě nesplňuje očekávání. Pak se společně snaží problémy pojmenovat, zjistit příčiny a najít cestu k tomu, aby to fungovalo a všichni byli spokojení. Což může znamenat i odchod učitele.
Vzájemná podpora
Svoboda je docela fuška. Proto mají na Sands docela promakaný podpůrný systém tzv. tutorů a tutoriálů. Každý student má svého tutora – dospěláka, se kterým se schází několikrát do roka individuálně, vytváří spolu něco jako smlouvu či dohodu, takový plán toho, na co se chce student zaměřit, čemu se chce věnovat. Tento plán pak spolu také vyhodnocují, což se pak odráží i v oficiálním hodnocení, které studenti dostávají. Za tutorem můžete zajít i kdykoliv jindy, udělá si čas. Zároveň vás vyhledá sám, pokud má pocit, že něco není oukej.Tutoriály jsou pak každotýdenní skupinová setkání tutorů se všemi „ovečkami“. Na to je přímo vyhrazený čas v rozvrhu. Skupiny jsou věkově smíšené, každý dospělák tutoriál vede trochu jinak. Obecně se ale vrací k tomu, co se probíralo na školní schůzi nebo se řeší různá aktuální témata (třeba kam se pojede na školní tábor).Svého tutora mají i všichni učitelé a zaměstnanci. Je to někdo, na koho se mohou obrátit, když potřebují poradit, vzájemně si mohou dávat zpětnou vazbu. Tutor ale taky může být takový prostředník – pokud si třeba student netroufne jít přímo za učitelem, kterému by chtěl dát zpětnou vazbu nebo s ním prostě má nějaký problém. V takové situaci může jít za jeho tutorem a s ním probrat, jak v dané situaci postupovat.Prachy
Podle toho, co jsem odpozorovala, do určité míry jsou studenti zahrnuti i do nakládání s penězi. Například nedávno se rozhodovalo o ceně školních obědů. Na stole byly různé varianty, přičemž se řešil hlavně poměr ceny a kvality. Mimochodem, obědy si neplatí všichni, někdo si je nosí z domu, někdo si je chodí kupovat. Učitelé je mají zadarmo jako benefit. Ale většinou je jídla dost, takže zbude i na některé z těch, co zaplaceno nemají.Co se týče peněz, letos poprvé škola vyčlenila určitou částku rozpočtu a dala ji studentům k dispozici, aby ji investovali podle vlastního uvážení. Nevím přesně, jaká byla kritéria, ale měla to být investice typu – pozveme experta, realizujeme workshop nebo nakoupíme vybavení, které nám chybí. Zatím se ale prý povedlo uspořádat jen nějaké „weight lifting sessions“ či co. Tělák tu je trochu slabší, to je pravda.
Pravděpodobně si pozvali trenéra na zvedání činek či jiné posilování.
Odchody „downtown“
Každý tady má takový svůj přívěšek. Když přijdete ráno do školy, tak si jej pověsíte na nástěnku na chodbě nazvanou „In school“. Tak ostatní poznají, že jste ve škole. No a když si třeba během dne potřebujete nebo chcete odskočit něco koupit nebo se jen projít, tak si přívěšek přehodíte na nástěnku „Downtown“. A pak je tu ještě nástěnka „Gone home“ pro ty, co odešli domů dříve, a „At home“ pro ty, co dnes nedorazili vůbec. Jak jednoduché. V kanceláři se samozřejmě vede i oficiální evidence, a pokud někdo nedorazí a není to nahlášené, tak se volá rodičům.
Slovem „downtown“ se obvykle označuje centrum města či obce.
A ještě k těm odchodům downtown, možná vás to překvapuje stejně jako mě, když jsem to tu první den viděla. Škola má přece za děcka zodpovědnost, co když se jim něco stane, přejede je auto… atakdále atakdále. Významné jsou dva faktory: Ashburton je malé městečko, všichni se tu znají. Takže je tu relativně bezpečno (i když doprava je tu docela hustá), navíc místní obyvatelé studenty Sands poměrně bezpečně rozpoznají (přestože nenosí uniformy), takže v případě potřeby či snad nebezpečí můžou pomoct či poradit. No a z druhé strany, když studenti budou dělat nějaké nepřístojnosti, tak se to ve škole rychle dozví. No a druhý faktor: rodiče, kteří své děti na Sands zapíšou, ví, že takhle to tu prostě chodí. Navíc většina z nich pro svoje děti tuto svobodu chce. Takže se počítá s tím, že pokud by se náhodou něco stalo, rodiče školu žalovat nebudou. Ale zároveň má svoboda pohybu i své meze: ve škole je poměrně silná skupinka kluků, co jezdí na longboardech. A jezdili na nich i po silnici, když si třeba jeli koupit svačinu. No a to už se řeší, protože to bezpečný moc není a navíc by kvůli tomu měla škola problém s pojištěním – prostě by je nepojistili. Takže longboardisti mají smůlu, pro svačinu musí pěšky.
Jak už asi tušíte, toto rozhodnutí nebylo uděláno žádným nařízením shora, ale společnou dohodou vzešlou z toho, že téma někdo přinesl na školní mítink.
Sdílení každodenních činností
O úklidu a umývání nádobí už jsem psala. Posledně si při mytí nadobí umývací „četa“ dělala legraci, že jsou snad jedinou školou v celé Anglii, která nemá myčku. Tipla bych si, že je to pravda. Ale když se takhle v pátek po obědě sejde v kuchyni parta lidí, Peach, učitel „dílen“, pustí svý oblíbený reggae cédéčko na plný pecky, tak to jde docela od ruky, trochu si zatančíte (bacha, tělák průřezově) a hlavně, máte o pozitivní náladu na celý víkend postaráno.
No a historka na závěr
To jsem takhle jednou po obědě běžela do místních domácích potřeb koupit utěrky, nebylo čím utírat nádobí (asi tu utěrky někdo žere nebo co). No a cestou zpět jen tak chvíli koukám do výlohy jednoho místního obchůdku, když v tom slyším, jak někdo volá: „To je supr obchod, běž se tam podívat.“ A on to vykukuje z okna Duffy, takový něco jako školní údržbář, asi šedesátiletý dredatý týpek původně z Jižní Afriky. Dnes prý nepracuje, má doma zkoušku s kapelou. A já že né, že musím zpět do školy donést jim ty utěrky. No a on na to: „Ale to je demokratická škola, můžeš dělat, co chceš. Oni můžou počkat!“ Tak se směju, chvíli přemýšlím, ale moje zodpovědné já zavelí a nakonec mažu zpět s utěrkama.
Ono to ale fakt tak je. Kdybych přišla o 15 minut později, oni by si určitě nějak poradili. No a pokud náhodou ne a někdo by s tím měl problém, tak by mi to řekli. O tom to je. Mohla jsem se svobodně rozhodnout a převzít za to rozhodnutí zodpovědnost. A taky za případné následky. To se tu učí dnes a denně. Všichni.
12. února 2016
Poslední den
Dnes poslední den ve škole. Studenti se rozprchli na „half-term break“, já balím kufry a přemýšlím, jak s těmi všemi zážitky a zkušenostmi naložím.
Školní rok je zde rozdělen na trimestry, v polovině každého je delší, obvykle týdenní pauza.
Včera jsem zvládla usmažit asi 50 bramboráků, dnes dodělat co šlo (tu textilní tapiserii jsem samozřejmě nezvládla, ale nechala jsem ji v ateliéru pověšenou na okně s motivačním návodem na dokončení). Jak mě škola první den jaksi organicky pohltila, tak mě dnes zase vypustila do světa. Žádný velký drama.
Může se zdát, že Sands a další podobné školy jsou jen taková sociální bublina, jiný svět a děcka, který v tom žijí a projdou podobným vzděláváním, nemůžou být schopní fungovat v „normálním světě“. Ale já si to nemyslím. Spíš naopak, myslím, že na ten svět jsou připraveni úplně stejně (nebo i lépe), než většina z nás. A opět čistě subjektivně, jsou při tom připravování se na život o dost šťastnější.P. S.: A to platí i pro učitele. Nebo si dokážete nějak jinak zdůvodnit to, že by dobrovolně pracovali za výrazně nižší plat, než by měli v kterékoliv státní škole?
