Kritická pedagogika

Kritická pedagogika je forma vzdělávání, jejímž cílem je posílit občanské povědomí studentů a studentek o spravedlnosti, sociální rovnosti a všech formách manipulace a podpořit je ve vlastní občanské aktivitě.

Vyučující je v tomto pojetí výuky partnerem či partnerkou a také průvodcem či průvodkyní studujících, garantuje metodický dialogický proces, klade kritické otázky a usnadňuje samostatné přemýšlení a aktivitu žáků a žákyň.

Témata kritické pedagogiky se vztahují k celospolečenským otázkám a jsou úzce propojována s každodenní zkušeností žáků a žaček. Proces kritické pedagogiky podporuje studující v překonávání vnitřního pocitu pasivity, občanské bezmoci a naivních občanských představ.

Záznam z webináře o principech kritické pedagogiky, které se projevují v jednání vyučujícícho.

 

Paulo Freire, reformní pedagog 20. století

Záznam z webináře o životě Paula Freireho a kořenech jeho díla Pedagogika utlačovaných.

Život a dílo Paula Freireho bylo protknuto hlubokým zájmem o zlepšení socioekonomických podmínek života všech lidí, zvláště těch na okraji společnosti, řečeno jeho slovy těch „utlačovaných“.

Freire se narodil v chudé oblasti severovýchodní Brazílie, ve městě Recife, v roce 1921. Od mládí pozoroval i sám zažíval chudobu a sociální nerovnosti brazilské společnosti, strádání nedostatečně vzdělané většiny oproti majetné a blahobytné malé skupině majitelů půdy, továren a obchodů. Z této doby a z této rozdělené společnosti pramenilo jeho rozhořčení z nespravedlnosti a jeho velká touha po transformaci společnosti, která by podle něj měla být méně autoritářská, diskriminační a nerovná. Jeho pedagogická teorie i praxe vychází z tohoto snu o solidární demokracii, kde malá skupina majetných a mocných nemanipuluje a ekonomicky nevykořisťuje ty lidi, kteří nemají ono štěstí, že se narodili do privilegovaných rodin.

Freire vystudoval práva a filosofii. Nicméně po vysoké škole nastoupil jako učitel portugalštiny do střední školy a hned dva roky poté se stal na 15 let ředitelem Odboru pro školství a kulturu Brazilského spolkového státu Pernambuco, kde vyvinul a v praxi uskutečnil hlavní myšlenky své pedagogiky, zaměřené na rozvoj kritického kulturně-občanského povědomí a gramotnosti. Freireho metoda nespočívala jen v osvojení si čtení a psaní, ale především v rozvoji kritického myšlení o sociálních poměrech ve společnosti a v důrazu na osvobozování a zmocňování studentů k přeměně společnosti.

Po vojenském puči v Brazílii v roce 1964 byl Freire obviněn z rozvracení zavedeného řádu a uvězněn a musel se jako nežádoucí osoba uchýlit do exilu. Jeho cesta vedla do Chile, kde se dál věnoval rozvoji teorie a praxe své metody a kde sepsal své dvě první knihy Vzdělání jako praxe osvobozování (1967) a Pedagogika utlačovaných (1968). Zvláště tato druhá kniha se dočkala překladů do řady jazyků a prodalo se jí celosvětově přes milion výtisků. V této knize Freire definuje teoretická východiska své metody, opírající se o kritickou pedagogiku a pedagogiku osvobozování. Po těchto převratných publikacích následovaly pracovní pozvánky na univerzity v Harvardu a Cambridge a práce pro Světovou radu církví v Ženevě.

Do Brazílie se mohl Freire vrátit až v roce 1979 a jako člen Strany pracujících dohlížel na alfabetizační programy v chudinských čtvrtích pro mládež a dospělé a v letech 1988–1992 vykonával funkci ministra školství ve státě Sao Paulo. Freire zemřel v roce 1997.

Některá z obdržených ocenění:

• Cena krále Baldwina za rozvoj – Belgie, 1980

• Cena míru UNESCO, 1986

• Cena Andrése Bella – titul Pedagog kontinentu – Organizace amerických států, 1992

Do češtiny nebyla k roku 2021 přeložena jediná jeho publikace.

Komiks: ilustrace Marie Lukáčová, scénář Martin Tománek