Audiopříběhy Nerovnosti

Michal a systémový útlak romské menšiny

„Pocházím z romské rodiny. Moje máma se narodila v romské osadě. Jako malá se s rodiči v 60. letech přestěhovala do Čech. Můj otec se narodil ve městě na severu Čech. Tam se seznámili*y. Už v osmi měsících jsem se dostal do dětského domova. Většinu svého života jsem vůbec netušil co se v minulosti stalo.

Později jsem zajel na městký úřad, kde mám hlášené trvalé bydliště, abych zjistil o své minulosti víc. Tam jsem se obrátil na pracovnice orgánu sociálně právní ochrany dětí, které mě měly celé moje dětství nějakým způsobem chránit a dozvěděl jsem se, že ty důvody, pro které jsem se dostal do ústavní péče byly sociální a měly hodně společného s tím, kdo byla má matka a kdo byl můj otec. Tím myslím nejenom, že jak moje matka tak můj otec byli*y chudý, měli*y nízký vzdělání a celý život problémy se zaměstnáním, ale i to, že byli*y Romové. Já v poslední době, když si čtu o český/československý historii a historii toho jak se ČR a československý stát choval k romské menšině nejen před 1. světovou válkou, nebo 2. světovou válkou, ale i po ní a pak i po pádu komunistickýho režimu, tak si čím dál tím víc uvědomuju, že to proč já jsem se dostal do ústavní péče a proč se tam dnes dostává mnoho romských dětí hodně souvisí s tím, že jsme jednoduše Romové a pocházíme z romských rodin. Dnes už si můžeme všímat negativních výsledků asimilačních politik i té politiky, kterou tu na Romech provádí Český demokratický stát.“

Rad a Jako doma

„Viděli*y jsme seniorky, viděli*y jsme oběti domácího násilí, viděli*y jsme často rozvedené ženy, které tou ztrátou partnera přišly o nějakou bezpečnost.“ Otázky: Proč je pro ženy bez domova důležité moci pečovat? Co může vést k ženskému bezdomovectví? „Pracuju v organizaci Jako doma, která se věnuje problematice ženského bezdomovectví. Pracuji jako peerpracovník. Když jsme zakládaly organizaci o ženách bez domova, tak jsme o ženách bez domova nic nevěděly. Nevěděla o nich nic ani společnost, protože organizace Jako doma byla první společnost, která realizovala výzkum o ženách bez domova. Ve společenském diskurzu se používal výraz bezdomovec, bezdomovkyně se nepoužívalo. Ten obraz z výzkumu, který nám vyskočil byl, že obraz je úplně jiný. Viděly jsme seniorky, viděly jsme oběti domácího násilí, viděly jsme často rozvedené ženy, které tou ztrátou partnera přišly o nějakou bezpečnost. Když pracuji se ženami bez domova, tak se postupně objeví nějaká traumatická zkušenost. Trauma je něco, co vidím u každé z našich klientek. Většinou souvisí s dětmi. Často také nějaké znevýhodnění většinou k bezdomovectví vede. Na systémové úrovni takové znevýhodnění znamená, že jsme velmi blízko bezdomovectví. Také tam chybí péče — ať už v dětství, také na komunitní úrovni — ženy jsou často přehlížené, komunita na to nemůže nebo nechce reagovat. Třetí téma kolem péče je to, že ženy samy nemohou pečovat – o ostatní, o sebe o nějaký svůj prostor. To chápeme jako samozřejmost. To, že pečujeme o lidi kolem sebe nám dává nějaký pocit smyslu. Ta absence péče je podle mě tím, co souvisí s tou traumatickou skutečností. Zahradní terapie toto vyrovnává, umožňuje dynamický proces. Umožňuje jim, aby vzali určité místo za své. Jak jsou často vyháněny z domovů, vyháněny z ulici, tak tohle místo už jim zůstane vždycky.“