Jak studenti a studentky prožívají distanční výuku?

Možná hůř, než si myslíme, a hůř, než je na první pohled vidět. V anglické konverzaci jsme si o tom s devátou třídou povídali – nebo aspoň povídal si kdo chtěl, s citlivým tématem jsme pracovali hlavně anonymně pomocí vzkazů v Jamboardu.

Ukázalo se, že za poslední týden – čtyřiadvacátý v lockdownu – většina studentek a studentů zažila negativní pocity: nudu a zmatek, úzkost a pocity osamění. Těch pozitivních bylo daleko míň, svítily jenom jako majáčky v záplavě deprese kolem.

Příčiny se těžko pojmenovávají, ale je jasné, že souvisejí právě se zavřenými školami a dálkovou výukou. Zdá se přitom, že v současné fázi lockdownu už je to hra, která se nedá vyhrát: deváťáci a deváťačky jsou smutní z osamění a cítí se doma v pasti, zároveň ale trpí úzkostí z toho, co je čeká po otevření škol. Čekají je testy, čeká je vůbec něco dobrého?

Pocity jsou momentální stavy mysli a v čase se mění. Takže jsme se snažili zjistit, kde se berou, z jakých základních potřeb vycházejí. Které jsou naplněné a které teď v životě chybějí. A těch druhých je zase výrazně víc, přetekly nám z vyhrazeného prostoru a zaplavily Jamboard.

Mladým lidem chybí nejenom bezprostřední potřeby jako hra a sport, ale celkový pocit smyslu všeho kolem, chybějí přátelé a někdo, kdo by je chápal.

Jasně, můžeme na všem hledat pozitivní stránku: studenti a studentky mluvili i o naději a příjemných zážitcích; celou diskuzi jsme měli filtrovanou přes cizí jazyk, který mohl vyznění zkreslit. I tak se ale zdá, že až otevřou školy, čeká nás dohromady spousta práce. A známky jsou v ní v pořadí až někde na konci.

ilustrace © Eva Koťátková