Návštěvník u nás ve škole
Škola nikdy nebyla tak důležitá jako dnes, řekl Návštěvník, proto mě vaše školy zajímají. Moc rád bych jednu z nich několik dní navštěvoval a trochu se tam porozhlédl.
Návštěvník si vybral zcela tuctovou školu. Školu, která, kdyby se přiložila ke všem ostatním školám jakoby přes kopírák, tak zprava by odpadly mizerné školy, zleva by odpadly školy skvělé a zůstal by prostorný střed, který nejlépe vypovídá o našem školství. Vybral si tuctovou školu, aby dokázal nasát to nejsamozřejmější, co školy nabízejí.
Pondělí: Prostor
Stojí ve starodávné školní třídě. Mohutná škamna jsou seřazena do třech řad oddělených uličkou. Je učitelem, který nyní prochází jednou z nich. Každé dítě je na dosah jeho pohledu. Náhle je dítětem. Je v hledáčku procházejícího učitele. Přestává si kreslit, obrací list a předstírá, že upravuje rovnici o dvou neznámých. Třída prochází proměnou, vše se prolamuje do moderních tvarů. Lavice jsou odlehčené, stojí na lehkých železných nožkách, ale zachovávají své tradiční rozestavění. Katedra, lavice…místo černé tabule whiteboard s možností projekce – ale přece, vše je tak povědomé, tak bytostně známé. Prochází jednou z uliček. Ten pocit je tak stejný. Je učitelem, prochází uličkou, děti mírně ševelí a hrbí se nad zadaným úkolem a je to právě ten pocit moci, ten pocit dohledu, ta možnost jedním přehlédnutím zhodnotit vše, co jej naplňuje všeprostupujícím uspokojením, co je tak známé. Náhle je dívkou, k níž se blíží učitel. Zbrkle zavírá knihu pod lavicí a předstírá, že pracuje na větném rozboru. Třída mizí a v roztřesených konturách se postupně zvýrazňuje jiný a přece stále podobný prostor. Ocitá se v nemocnici. Velká, podlouhlá nemocniční místnost s postelemi vyskládanými tak, že doktor, procházející koridorem uprostřed, může popatřit pohledem na každého nemocného. On je oním doktorem. Jde a vidí. Nevšímá si utrpení, protože ví, že je jich hodně a jakákoliv emoce ho vyvádí ze schopnosti podat slušný rutinní výkon. Je ale zároveň jedním z pacientů. Má popálený obličej, skrývá jej před pohledem onoho doktora a zdravotní sestry, která jde dva kroky za ním.
Po hrubém střihu se náhle nachází ve vězení. Je dozorcem. Ze své promyšleně umístěné pozorovatelny vidí jedním pohledem do sedmi cel v prvním i v druhém patře. Průčelí jednotlivých cel jsou z tvrzeného skla. Každý z vězňů tak může být 24 hodin jako na dlani. Jediný pohled neskryjí před očima dozorce. Když se pootočí o 30 stupňů, vidí dalších sedm cel atd. Opět se objevuje škola, školní chodba plná žáků. Ten pohled zná. Ano, zná! Ale odkud? Není to žádná z oněch škol, které viděl před chvílí. Není to jeho škola, kde trávil dětství. A přece je v tom něco tak známého. Náhle mu to dochází. Nyní ty koketní oči a za chvíli támhle jedna žákyně tahá druhou za vlasy. A hned zase v továrně.
Lidé se unavení valí po směně domů. A náhle druhá ulice mezi baráky v táboře. Prší. Kdesi z výšky hlídacích věží hrozí nebezpečí. Lidé se zběsile rychle pohybují, on mezi nimi. Padá mu z nohy dřevák ztěžklý bahnem. Úzký prostor ohrazený železným plotem, nachází se v náhončí části jatek. Postupně uprostřed vyděšených zvířat vstříc…čemu? A je zase na vyvýšeném místě a shlíží na skupinu skotu, jak podél železných hrazení táhne pomalu, ale jistě k pistoli. Dává pozor, vše vidí. Musí to moderovat: Hou, támhle je přibrzděte, tady je popožeňte. A opět škola, vychází ze třídy a jde pulzující chodbou žáků. Pohybovat se v dané lavině vyvolává onen dobře známý, nepříjemně dusivý pocit.
Není náhoda, že vznik masového chovu dobytka a vznik moderních škol spadá do stejné doby. To všechno pohání jedna racionalita, jedna myšlenka. Ta buduje jatka, vězení, školy, koncentráky…Ale ta nejdůležitější otázka! Když jsme nahnáni do takového prostoru, co po nás ti, kteří nás tam ženou, chtějí? Co po nás chtějí, ať už si to uvědomují nebo ne?
Úterý: Normování času
Průvodce se nyní ocitl na chodbě nějaké postarší budovy, procházel jí. Po její levé straně byla řada stolců s prosklenými vitrínkami, kde byly vystaveny nějaké obrázky a texty – týkaly se vzniku místního JZD. V ten okamžik se ozvalo dunivé zazvonění. Atmosféra se změnila. Za okamžik se otevřely dveře, většinou ze tříd jako první vycházeli učitelé, po nich se na chodbu vyhrnuli žáci. Průvodce se začal topit v závalu energie. Opět se nachází v nějaké škole, je ale učitelem a sedí ve sborovně za stolem. Zvonění. Znechuceně vstává, odkládá přípravy na příští hodinu, bere si pomůcky na tuto hodinu a společně s ostatními se dá do pohybu. Ozve se parní píšťala, cosi se změní, i když stroje stále ještě dobíhají. Lidé zvedají zpocené hlavy od pomalu se zastavujícího pásu, narovnávají se, utírají si pot, protahují ruce a záda a začínají se společně bavit. On na ně zírá z vyvýšeného místa. Má pocit úlevy, vše probíhá dobře. Lidé pod ním se se svačinami v rukou rozcházejí na přestávku, někteří míří na záchod.
Blíží se vizita, oznámila rychle chodbou procházející sestra, všichni se odebírají na pokoj, ke svým postelím. On s ostatními čeká na příchod družiny vizitářů. Sedá si na svoji postel, je trpělivý. Ozve se ostrý zvuk, dozorci postupně otevírají katry a před cely se řadí vězni. Automaticky se otáčejí ke stěně a hrozen tří uniformovaných mužů vevnitř cel prohledává osobní věci. On jde a rutinně si prohlíží záda vězňů, kteří již stojí čelem ke zdi. Cítí svoji levou ruku zavěšenou na pásku služebních kalhot. Na ocelový zvuk palicí rozeznívané kolejnice tahá za řetěz, pod ním se zvedá mřížovaná brána a honáci se železnými tyčemi dávají býky do pohybu. Ti postupně zvyšují rychlost. Za okamžik jsou jako lavina. Náhle je uprostřed stáda, ještě chvíli doznívá zvláštní porozumění onomu zdvojení – před chvílí zvedal bránu, nyní je v onom stádu rozpohybovaných šestimetrákových těl, ještě chvíli něco chápe, ale za okamžik se noří do vědomí zvířete. Údery železnými tyčemi bolí, a tak před nimi utíká, bučení jej vede k instinktivním reakcím, snaží se stočit do strany, ale prostor mu to nedovoluje, může jenom dopředu. Čím víc se tlačí, tím víc je jeho bučení a bučení ostatních intenzivnější, stoupá v něm touha zaútočit. Náhle se pohyb zastavuje. Opět se ozve nepříjemný zvonivý zvuk, jakési skřípění a vše kolem něho i on sám se zase dává do pohybu.
Průvodce je opět ve třídě. Je hodina hudební výchovy. Měl by pracovat, ale potřebuje na záchod. Hlásí se, aby se dovolil, že může odejít. Může. Vyjde a na chodbě se vnímání jeho těla zcela promění. Potřeba vypustit moč se neodkladně prohloubí, podobně jako se zintenzivňuje nutkání rozběhnout se a třást přitom hlavou. Když se vrátí, stává se najednou opět součástí odtělesněného světa hodiny, předmětu, notového záznamu, který si z knihy opisuje do sešitu.
V dalším obraze se nachází ve vězeňském dvoře. Spoluvězni popocházejí, hloučkují se, vyprávějí si, dohadují se. On hraje s dalšími basketbal. Ozve se zařinčení. Kratičký okamžik než mu dojde, že je konec. Zařazuje se a všichni husím pochodem odcházejí do baráku. Zazvoní na elektrický „zvon“ a krávy se samy dají do pohybu. Jdou směrem k nim. Ty, které se nepřidají ke stádu, seženou. Postupně je vhánějí do jejich boxů. Na pásu přijíždí savice stroje na dojení. Zatroubí parní píšťala, pás tovární linky se rozjede. Ten před ním si na chvíli u únavy schrupnul, přeslechl signál. Ruku mu to vtáhlo mezi posuvné válce pásu. Kosti zapraskaly, výkřik. Zvedá pahýl dlaně a krev se mohutně rozstříkne. Ozve se zvon, jde k závěsné posteli natažené mezi dvěma kůly. Ostatní se řadí ke stejným postelím, zavěšeným podél obou stěn spálny. Rychle ještě urovnávají přikrývky. V tom vchází sekretář – vychovatel. Pozorně obhlíží všechny chovance. Je docela spokojený, proto tleskne. Všichni se otáčejí vlevo-v-bok. Na druhé tlesknutí se vyhoupnou na postel. Na třetí tlesknutí se přikryjí přikrývkou k bradě. Sekretář ještě jednou projde místností a poté zhasne svíčku a odchází. Opět zvonění, tentokrát zvuk slyší. Zpoza rohu se vyloupne brýlatý obtloustlý mladík, který instinktivně udělá složitý pohyb tělem i berlemi, o které se opírá, a zvolá k němu cosi o zvonění.
V jednom prostoru, komentuje Návštěvník, můžete – sice moderovaně, ale přece – běhat, v jiném prostoru nesmíte. V jednom prostoru můžete myslet na své potřeby, ve druhém nesmíte. V jednom prostoru můžete alespoň částečně dělat, co chcete vy, ale ve druhém vám to přímo či nepřímo diktují druzí. Zvonění se tváří jako libovolný zvuk, ale ve skutečnosti je metafyzickým zákonem. Nebo opačně: Tváří se jako metafyzický zákon, ale přece je jen arbitrárním zvukem. Mimochodem, dokážete si představit školu bez zvonění
Hlavním signálem se rozdělí čas na profánní a posvátný. Posvátný je ten čas, který utváří prostor, v němž se musí poslouchat. Není náhodou, že to připomíná klášterní život. Ti, co budovali moderní vězení, armády, školy, továrny, se podvědomě inspirovali klauzurním životem středověkých mnichů…A když už je posvátný prostor vytvořený, pak jej dále můžeme dělit na menší časové sekvence. Zkoušení, opakování, nová látka, zkoušení, opakování, nová látka atd. Můžeme ho dělit na ještě a ještě menší díly. Na minuty, na sekundy, na setiny. Když do této časové sítě zachytíme jakoukoliv aktivitu vojáka, vězně, žáka, můžeme jeho pohyby, jeho úkony neustále poměřovat s nějakou normou ideálního výkonu, protože jej lze v časové síti povinností snadno vytyčit. Pro to, aby časová síť vznikla a mohla fungovat, je podstatné, aby se vše opakovalo. Opakováním také přivádíme úkon jakéhokoliv vojáka, vězně, žáka k onomu ideálnímu výkonu. Opakováním docilujeme, aby byla norma internalizována, aby se stala součástí jejich mysli…
Středa: Normování obsahu
Průvodce stojí jako žák vedle lavice a nahlas odříkává vyjmenovaná slova po „B“. Nemůže si vzpomenout na poslední slovo. Přibyslav, napovídá mu copatá holčička za ním. Zopakuje to, ale ví, že až ho za půl hodiny mohutná paní učitelka opět vyvolá (opakování je její oblíbená metoda), tak si na to oblíbené slovo nevzpomene. Nemá žádnou představu, jak ta bytost – Přibyslav – vypadá.
Pobíhá uvnitř složité stavby plné místností. Očichává všechny kouty. Cítí něco, co signalizuje další cestu. Čumákem nadzvedává cosi chladivého, větší světlo, to chladivé nadzvedává víc a víc. Pach je nadějnější. Cítí to. Přidává na rychlosti.
Náhle stojí v laboratoři a střídavě se dívá dolů a na velké elektronické stopky na displayi notebooku na protějším stole. Dívá se na myš, jak zdánlivě zmateně pobíhá po jedné z místnůstek experimentálního labyrintu. Ne, nejsou to zmatené pohyby, ten vzor zná. Neomylně, i když zatím pomalu myš táhne čumákem v pohybech tam a sem, její vousky mapují tuto poslední část. Nakonec se jí nejen tato místnůstka, ale celý labyrint spojí v jasně naučenou trasu.
Nyní nadzvedla poslední překážku a konečně se zahryzla do kousku slaniny. Ještě šest, deset opakování a bude to. Ucítí sžíravou, palčivou bolest na levém předloktí. Ucítí spálenou kůži. To je tvoje číslo, tvoje číslo, řve na něho někdo. Ničemu nerozumí, dostává ránu. Číslo, tvoje číslo, řve kdosi jiný. Dostává ránu. Jaký je tvoje číslo? Další rána. Musel se na to číslo podívat. Pak ještě několikrát, mezitím dostává rány. Nakonec si ho zapamatoval. Nikdy ho nezapomene. Z hlavy ho nevymaže, stejně jako z kůže. Je číslo.
Stojí a kolem něho projíždí výlisek hubice. Musí ho vzít, otočit, umístit pod parní lis a zalisovat, poté položit na vedlejší pás. Výlisek mu padá z ruky, rychle jej zvedá, ale už se řítí další výlisek, proto ten první špatně klade pod lis, lis se automaticky zastaví, opravuje polohu. Koutkem oka však zahlédne, jak se objevuje třetí výlisek. Nakonec se musí zastavit pás. Lidé kolem něho ho praží zlověstným pohledem. Nemají rádi nové spolupracovníky. Brzdí je. Přicházejí o prémie. Pochopí to a snaží se všechny pohyby vtisknout do svého těla, aby je ono vykonávalo naprosto bez chyby. Bude mu to trvat víc jak měsíc. Pak už to půjde samo.
Je na cvičišti. Signál – vyráží dopředu, signál – do figuríny zaráží bodák, signál – naučeným chvatem vytahuje bodák, přičemž zasazuje dlouhou řeznou ránu, signál – zaklekává, signál – střílí.
Ne. On to vše sleduje, sleduje toho nového rekruta. Opět chyba, špatně vytahuje bodák, a další – zaklekává špatnou nohou. Bude ho muset o přestávce vytáhnout z řady a tyto sekvence s ním drilovat dokud to nezvládne.
Sedí doma nad sešitem a počítá příklady s malou násobilkou. Dívá se z okna, ale ví, že nesmí ven, dokud nevypočítá zcela bez chyby tři sady příkladů. Počítá, ale už se mu to všechno plete. Jeho pozornost se rozmlží a čísla utvářejí proměnlivé obrazce, které boří původní memorizační obrazy, jež mu pomáhají mechanicky propojovat násobená čísla se správným výsledkem. Cítí marnost.
Opět střih. Stojí před tabulí, je zkoušen z němčiny. Začíná se slovíčky. Začíná střelba. Učitel slovo v rodném jazyce, on v německém. Prvních pět řekne. Ne bezchybně, ale nakonec je ze sebe dostane. U šestého se zarazí. Ví přesně, kde ho má ve slovníčku hledat, na jaké stránce, v jaké výšce, ale obraz toho místa v jeho hlavě je výsměšně prázdný. Cítí vztek.
Sedí na poradě a poslouchá svého kolegu, jak obhajuje obsah jedné maturitní otázky z literatury. Májovci, Ruchovci, Lumírovci, to přece musí umět každý, to je národní historie, která nás utváří. A co současný moderní světový román? To se tam musí taky nějak narvat, ale určitě nesmíme osekávat naši národní historii….Odpojuje se.