Vyjádření k českému překladu Pedagogiky utlačovaných

V minulém týdnu se na sociálních sítích rozhořela otázka „paskvilnosti“ překladu knihy Pedagogiky utlačovaných, která byla před více než padesáti lety napsána Paulem Freirem, brazilským politicky angažovaným myslitelem, teoretikem pedagogiky vycházejícím z vlastního pojetí sociální antropologie inspirované řadou filozofických směrů. Kritika českého překladu se točí především kolem jeho údajné nesrozumitelnosti, která čtenáře odrazuje. A skutečně, text Pedagogiky utlačovaných je náročný. Jedná se totiž o jeden z podstatných rysů Freireho díla. Kromě toho, že jeho způsob psaní neusnadňuje život českému čtenáři, neusnadňuje jej ani čtenáři brazilskému či americkému. Freireho texty jsou těžko srozumitelné do té míry, že nebývají zařazovány ani do povinné četby prestižích severoamerických pedagogických fakult, protože studenti mívají problémy s jeho pochopením.

Buď tedy můžeme knihu s klidným svědomím odložit, nebudeme ostatně první ani poslední, nebo ji přijmeme jako výzvu. Píše-li člověk Freireho formátu způsobem, který dokáže mnoho lidí odradit, má k tomu zřejmě dobré důvody. Pro příklad uvádím jeden z nich.

Ve 2. polovině 20. století století, po tragické zkušenosti lidstva se dvěma světovými válkami, koncentračními tábory a nukleárními zbraněmi, se pozornost intelektuálů začala obracet k samotným kořenům myšlení západní společnosti. To je úzce spjato s vytvářením a konsolidací diskurzů, především toho vědeckého. Kdo v něm vládne, kdo je v něm ovládán a kdo je z něj vyřazen? Jinak řečeno, to, jakým způsobem myslíme, jak se vyjadřujeme, co považujeme za správné a jasné, souvisí s tím, kdo nás to naučil a s jakým cílem. Myslitelé, k nimž Paulo Freire patří, se diskurz západní vědy snaží programově narušovat. Formulují své názory a teorie způsobem odmítajícím respektovat normy, které tak důvěrně známe ze středoškolských učebnic, akademických statí a fundovaných analýz zasvěcených novinářů. Freirova myšlenka radikální proměny společnosti nespočívá jen v tom, co říká, ale i v tom, jak to říká.

Někteří z kritiků českého překladu se dovolávají překladů anglických. V úvodu k jednomu z nich, vydaném v roce 2005 nakladavatelstvím působícím jak v New Yorku, tak v Londýně (The Continuum International Publishing Group Inc), se Donaldo Macedo, profesor humanitních věd a pedagogiky na bostonské univerzitě Massachusetts, který s Freirem osobně dlouhé roky spolupracoval, vyjadřuje ke stížnostem akademického světa vůči autorově nesrozumitelnosti. Jde o to, že Freire vychází z přesvědčení o využívání jazyka k zastírání sociální nerovnosti, proto požaduje jeho dekonstrukci včetně té jeho stránky, které se běžně říká jasné vyjadřování. Paulo Freire si je vědom toho, co nám mnohým pravděpodobně uniká: neexistuje žádný monolitický jazyk, který by byl srozumitelný a přístupný všem. Jazyk, o kterém mluvíme jako o srozumitelném a jasném, je pro něj spojen se společenskou třídou, které se dostalo vzdělání na určitém typu institucí, a která tento jazyk naplňuje svým smyslem. Jsou to následně výhradně její významy a její kritéria, kterými se daná společnost řídí.

Po nás tento způsob chápání jazyka vyžaduje notnou dávku abstrakce, protože v našem prostředí jsme v zásadě všichni produktem stejného typu školství. To ale ještě neznamená, že můžeme Freireho knihu této roviny zbavit. Pedagogika utlačovaných byla napsána v historickém a sociálním kontextu naprosto odlišném od toho, ve kterém se nachází současná česká společnost. Proto je nutné k tomuto dílu přistupovat obezřetně a s respektem.

Pedagogika utlačovaných v sobě skrývá řadu dimenzí a český překlad se je snaží nechat otevřené a přístupné i českému čtenáři. A vězte, že se nejedná o žádné překladatelské dobrodružství. Celý můj akademický život je spojen s filozofií jazyka a portugalštinou a v Brazílii jsem navíc prožila patnáct let.

Patnáct dlouhých let dostatečně intenzivních na to, aby mi umožnily proniknout do jazykových i společenských nuancí země, z níž Freireho myšlení vyrůstá. I navzdory tomu musím přiznat, že to byl definitivně nejobtížnější překlad, na kterém jsem zatím pracovala. Výsledný český text by určitě mohl projít redakční úpravou, bylo by možné jej zpracovat tak, aby se lépe četl, jednodušeji chápal. Ten by ale neměl už nic společného s Freireho původním textem, který má schopnost otevírat nám nové horizonty vůči světu tam venku i vůči tomu našemu. Přestal by být znepokojivý, živoucí, nepředvídatelný, a hlavně dialogický v nejširším slova smyslu. Protože dialog není metoda. Dialog je životní postoj spojený s vůlí prosazovat jej za jakýchkoliv okolností.

Eva Batličková, 13. 12. 2022