Kořeny školství (v čem školství jako instituce selhává)
Pohledy Jany Nováčkové a Radima Šípa sloužily jako podklady pro přemýšlení o příčinách a kořenech současného stavu českého školství
Metafora domu
Představme si, že máme dům, ve kterém potřebujeme stále něco opravovat. Je tmavý, tak necháme zvětšit okna. Pomůže to jen trochu, protože jedny okna jsou na sever a jižní okna stíní dům souseda. Také je vlhký, i když jsme ho nechali odizolovat, pomohlo to jen trochu. Z času na čas se v něm objeví plíseň. Je starý a těm, kdo jej postavili, mohl sloužit dobře. Ale je to náš dům, na který jsme zvyklí. Trvá nám dost dlouho, než nám dojde, že tento dům poškozuje naše zdraví a že jakékoliv úpravy mají své limity v tom, jak je postavený. A tak konečně přestaneme opravovat a začneme uvažovat o novém domě, který by vyhovoval našim potřebám.
(…)
Po pádu socialismu, v devadesátých letech se obrátila pozornost k tzv. vnitřní transformaci školy.
(…)
Veškeré reformy se týkaly v podstatě jen tří věcí. Obměňovala se struktura vzdělávacího systému a délka jednotlivých stupňů, upravoval se obsah výuky a měnily se metody výuky, dostávaly se do popředí přístupy, které žáky více aktivizovaly, zdůrazňoval se význam osobnosti a vztahů pro osvojování si učiva.
Žádné reformy však nikdy nezpochybnily dvě základní věci: (i) že obsah vzdělávání má být stejný a povinný pro všechny děti, (ii) že dospělí mají vzdělávání řídit a rozhodovat prakticky o všem, děti nemají co do svého vzdělávání mluvit
Jsou to však právě tyto věci, které tvoří špatné základy domu. Ony jsou zdrojem většiny problémů našeho vzdělávacího systému. Ony jsou důvodem, proč nemá cenu takový systém vylepšovat, respektive proč veškeré opravy nemůžou dosáhnout svého cíle. Prodlužováním času oprav se celkový stav jen zhoršuje.
Jana Nováčková (odkaz)
Metafora brýlí
Představme si brýle. Jsou-li jejich obroučky vyrobeny z materiálu, jenž má tvarovou paměť, jsou schopny se po deformaci vrátit téměř do původní podoby. Nyní si ale představme inverzní příklad. Brýle zachovávají pokřivenou podobu a kdykoli je někdo narovná, jejich tvarová paměť je vrátí do pokroucené formy. Tato metafora inverzní tvarové paměti nejlépe vyjadřuje stav instituce dnešní školy a zároveň upozorňuje na sisyfovský charakter úsilí těch, kteří se na jednotlivých školách o proměnu snaží.
Jestliže se dnes učitelskému týmu kolem schopné a na budoucnost orientované ředitelky podaří školu vrátit do náležité formy (a přesně o takových školách v této monografii přinášíme výzkumnou zprávu), pak se to daří díky jejich cílevědomosti, silné vůli a extrémně vysilující námaze, protože jdou proti proudu, který samotná instituce školy utváří. Výkon takového týmu je obdivuhodný. Je srovnatelný s výkonem atleta, jehož imunitní systém je oslaben, jelikož se jeho tělem šíří vir, ale on díky svému odhodlání dokáže vyhrát závod. Ovšem stejně jako tento cílevědomý a silnou vůlí obdařený atlet není schopen v takovém zdravotním stavu podávat špičkové výkony dlouhodobě, jsou i vítězství těchto pedagogických týmů křehká.
Radim Šíp (2022, dosud nepublik.)
Odsouzeni k neúspěchu
Od svého prvního zaměstnání v pedagogicko psychologické poradně v sedmdesátých letech jsem byla svědkem, ale i aktivním aktérem tohoto vylepšování školství. Poradny se snažily u jednotlivých dětí napravovat, co na nich napáchala škola.
(…)
Vzpomínám si na své pocity, když jsem u předškolních prohlídek měla dítě z málo podnětného rodinného prostředí, s chudou slovní zásobou, trochu živější, možná se slabší pozorností, bylo mu už šest a půl, na odklad to nebylo. Tak je asi lékaři, který vyčte z výsledků vyšetření fatální diagnózu. Jenže toto bylo fajn zdravé dítě, přesto ho čekalo devět let neúspěchu. Uvědomovala jsem si, jak je to nehumánní. Byli jsme však v hlubokém socializmu a nedalo se s tím prakticky nic dělat. Dnes jsme pomalu o půl století dál, scénář je však prakticky stejný. Škola ze své podstaty produkuje neúspěšné. Dnes se tomu říká nerovnost ve vzdělávání a je cílem odborníků i politické garnitury ji snižovat. Ovšem, aniž by se pojmenovaly skutečné příčiny k nim vedoucí, takže opět jen vylepšováním systému, který tuto nerovnost sám způsobuje.
Jana Nováčková (odkaz)
Disciplinace prostorem
Základní uspořádání prostoru se řídí funkcí viditelnosti. Vše musí být jednoduše přehlédnutelné. Letmý pohled učitele, který stojí čelem k celé třídě, je schopen v okamžiku pokrýt celou třídu. Žák většinu času pracuje v lavici, popřípadě na přehledném místě na koberci. Hlavní učitelovou pozicí je aktivita v poloze vstoje, většinu času ční nad sedícími pracujícími žáky. Velikosti místností jsou řízeny normami: v učebnách je to 1,65 m2 na 1 žáka, v odborných pracovnách, v laboratořích 2 m2 , v učebnách pracovních činností 4 m2. I architektonické řešení chodeb je navrženo tak, aby bylo o přestávkách možné snadno kontrolovat a moderovat pohyb žáků.
(…)
Žáci jsou koncentrováni na relativně malém prostoru. Jestliže porovnáme prostorový normativ na žáka (1,65 m2) s normativem pro drůbež chovanou v klecích a jestliže přitom zohledníme průměrnou velikost lidského těla od šestého do patnáctého roku života, mohli bychom propadnout zděšení, že školství a masný průmysl vymýšleli lidé s podobně zaměřeným pohledem na svět. Žáci jsou podřízeni prostorovému dohledu, neboť v této koncentraci je nutné zavést mechanismy, jež dokáží disciplinovat pohyb takovým způsobem, aby nemohlo dojít ke zraněním a nebyla ohrožena výuka. Architektonická dispozice tříd, pracoven, chodeb, koridorů, jídelen, dozory o přestávkách, omezení pohybu během výuky a vyžadování tichého režimu v hodinách – to vše je za této vstupní podmínky nutností.
Radim Šíp (2019, odkaz)
Stejné zadání školy
Naše škola je nesena stále stejným zadáním. Primárně má oddělovat normální od nenormálního a nenormální vylučovat na okraj. Disciplinární řád prostupující školou umožňuje normovat, homogenizovat a vylučovat. Disciplinace prostupuje všemi vrstvami školy. Nejde disciplinovat žáky v nedisciplinovaném prostředí. Musí být disciplinováni nejen aktéři školy, ale i vzdělávací obsahy. To, abychom mohli disciplinovat aktéry i obsah, vyžaduje vedle dalších prostředků zvukové signály (zvonění), specifická prostorová uspořádání, detailní časový rozvrh, přezkušování a sestavování žebříčků. Zvonění, uspořádání, rozvrh, přezkušování, sestavování žebříčků proniká hluboko do myslí každého z nás. Škola je ve své misi normovat, homogenizovat a vylučovat velmi úspěšná. Mnohem úspěšnější než v procesu vzdělávání. Je jedno, zda tuto mentalitu nazveme nacionalistickou či tovární či klauzurní nebo vězeňskou. Pod povrchem různých pojmenování zůstává stejná podstata: tato mentalita nás svými horizonty drží v 19. století.
Radim Šíp (2019, odkaz)
Škola z doby industriální
Zkusme si představit běžnou základní školu. Odmysleme si špatné a vynikající školy a představme si to, jak vypadá většina našich běžných škol. Budova, chodby, třídy, lavice ve třídách. Dozor na chodbách, dozor v jídelně. Zvonění, rozčlenění času na přestávky a vyučovací hodiny, dopolední a odpolední výuka. Rituály zahájení výuky, rituály ukončení výuky – nejčastěji prováděné vstáváním v lavicích. Představme si žáky skloněné nad učebnicemi, nad sešity, případně hledící na klasickou či interaktivní tabuli. Většinou sedí, pokud vstávají z lavice, pak jen organizovaně, a v případě, že vstanou a pohybují se po třídě, pak proto, aby byli před tabulí zkoušeni, či proto, aby vybrali sešity nebo testy. Organizace vyučovací hodiny se pohybuje v dobře odlišitelných rytmech – zkoušení, opakování, nová látka, procvičování. Zkoušení, test, malé a velké písemky, souhrnné pololetní písemky. Kdybychom se podívali do továren typických pro industriální éru, zaznamenali bychom překvapující podobnosti – pevně stanovené příchody a odchody, organizace času, organizace prostoru, dohled, kontrolní mechanismy.
V prostředích, která převzala organizaci práce z továren industriální éry, ať už se jedná o současné továrny, nebo o prostředí přepravy zboží, jaká nacházíme ve skladech Amazonu, viděli bychom, že přes veškerou automatizaci a digitalizaci zde přetrvávají stejné principy řízení, stejné mechanismy. Běžná škola stejně jako zmíněné firmy setrvává v organizačním a myšlenkovém nastavení, které sociologové nazývají raná modernita či organizovaná modernita. Kde se vzal tento neustupující styl myšlení a jednání? Proč je dnes stále tak mocný, přestože již není efektivní a není schopen zajistit sociální soudržnost společnosti?
Radim Šíp (2022, dosud nepublik.)