Genderové a sexuální identity na škole

„Představte si, v učebnici angličtiny pro první stupeň mám v lekci o rodině vyobrazené dvě matky. Já dětem řekla, že o ty děti se starají máma s babičkou, ale ony hned říkaly ne ne, kdepak, to jsou lesby. Co s tím mám proboha dělat?“ stěžovala si mi učitelka z velkého středočeského města po filmové projekci s diskuzí o LGBTQ tématech, které jsem pro její žákyně a žáky lektoroval. Tato historka ilustruje několik jevů, které jsou klíčové pro pochopení situace LGBTQ žáků a žákyň v českých školách.

První rovina je reprezentace jiných než heterosexuálních a cis (více viz níže) zkušeností v učebních materiálech. Ty jsou až na výjimky (učebnice anglického jazyka produkovaná zahraničním nakladatelem) heteronormativní, tedy založeny na předpokladu, že normální a přirozená je heterosexualita, a tudíž zobrazující svět čistě jako heterosexuální. Už jsme si zvykli kriticky vnímat takové reprezentace, které svět vykreslují ve striktních genderových rolích, kdy se děti dozvídají, že „máma mele maso a pomáhá jí Ema“ a „k čemu jsou holky na světě“. Stejně kriticky potřebujeme vnímat i to, že veškeré situace a postavy jsou v učebních materiálech prezentovány výhradně jako heterosexuální. Děti tak získávají představu o světě, kde existuje jen heterosexualita, a neheterosexuální děti nemají možnost normalizovat svou neheterosexualitu.

Další rovinu naznačuje reakce učitelky. Když už má vyučující k dispozici reprezentaci homosexuality, snaží se ji zneviditelnit a přerámovat jako heterosexualitu. V této strategii není nutné za každou cenu hledat homofobní předsudky (ačkoliv je nelze vyloučit), ale jednoznačně poukazují na nepřipravenost mnohých pedagogů a pedagožek integrovat téma napříč předměty. Zmíněná angličtinářka může mít pocit, že k tématu homoparentality (tedy rodičovství osob stejného pohlaví) není dostatečně kompetentní, že tématu homosexuality by se exkluzivně měly věnovat jiné předměty – např. sexuální výchova – a že téma do předmětu angličtiny nepatří, případně že děti jsou na takové téma příliš mladé (zde skutečně mohou velkou roli sehrát předsudky, kdy angličtinářka redukuje homosexualitu čistě na sexuální akt). Taková snaha o zneplatnění reprezentace homosexuality („jsou to máma a babička“) nejen vysílá signál heterosexuálním dětem, že na homosexualitě je něco špatně, ale může traumatizovat žáky a žákyně, kteří v homoparentálních rodinách vyrůstají.

V neposlední řadě je potřeba vnímat, že homosexualita již dávno není tabu a současné děti o ní mají povědomí již brzy. S homosexualitou se mohou setkat v popkultuře, na sociálních sítích nebo v rodině. Úkolem pedagogů tedy není jim říct, že homosexualita existuje, ale vychovávat je k toleranci a respektování lidských práv a předcházet šikaně. Větší viditelnost neheterosexuálních identit sama o sobě nezaručí větší toleranci ve společnosti, naopak, může neheterosexuální děti, nebo děti, které jsou svými vrstevníky a vrstevnicemi za neheterosexuání považovány, zviditelnit a učinit zranitelnými vůči homofobní či transfobní šikaně. Ostatně, moje osobní zkušenost je taková, že mě za gaye označili*y spolužáci*žačky dříve, než jsem sám rozpoznal, že gay jsem. V mnohých třídách, kde lektoruji, žáci a žákyně na otázku, zda znají nějaké gaye nebo lesby, označují své spolužáky a spolužačky, kteří jsou často genderově nekonformní.

Doposud jsme hovořili*y většinou o homosexualitě, která je v určitých kulturních oblastech natolik normalizovaná, že se organicky objevuje v učebnicích angličtiny pro nejmladší žáky a žákyně. Kromě homosexuality by naší pozornosti nemělo uniknout, že genderová a sexuální identita a orientace je mnohem komplexnější než jednoduché dělení na heterosexualitu a homosexualitu. Stejně tak jako ne každý je heterosexuální, ne každý je cis. Cis označuje lidi, kteří nejsou trans, tedy ztotožňují se s pohlavím, které jim bylo určeno po narození na základě jejich pohlavních orgánů.

Může se zdát, že prostor sexualit mimo heterosexualitu se v poslední době zahušťuje. Výraz gay a lesbická komunita ustoupil zkratce LGBT, kterou nezřídka nahrazuje LGBTQ, LGBTQIA nebo LGBT+, jako kdyby k homosexualitě neustále přibývaly nějaké nové sexuality a identity. První tři písmena zkratky jsou obvykle jasná: lesby, gayové, bisexuální lidé. Problém začíná u T, které reprezentuje trans lidi a pokračuje k mnohovýznamovému queer (nebo questioning, česky hledající), intersex* a asexuálním či aromantickým lidem, a jelikož výčet identit tímto nekončí, používáme často inkluzivní znaménko plus. Nebereme si nyní za cíl encyklopedicky představit veškerá dnes používaná označení pro neheterosexuální lidi, ale nabídnout pohled na to, jak takové kategorie vznikají a jak je reflektovat ve vztahu k prostředí školy.

Předně je potřeba připomenout, že označovat se můžeme pouze takovými termíny, které jsou nám v naší kultuře a jazyce k dispozici. Samotné termíny homosexualita a heterosexualita jsou relativně nové, zavedla je až medicína 19. století, aby mohla mluvit o sexualitě zdravé a deviantní (toto dědictví nahlížení na homosexualitu jako na chorobu přetrvalo více než sto let, Světová zdravotnická organizace homosexualitu vyškrtla z klasifikace chorob až v roce 1992). Pokud nemáme v jazyce k dispozici koncepty, které odrážejí to, jak sami*y sebe prožíváme, nemůže dojít k sebeidentifikaci a coming-outu. O obtížnosti tohoto procesu promluvila Nora Bíbusů v rozhovoru pro blog Hate Free: „V pubertě jsem začala cítit, že mi něco chybí. Přišla jsem si odstrčená od spolužáků a paradoxně nejvíc od lidí, které jsem měla nejradši. Trávila jsem hodně času se svými kamarádkami z gymplu. Jakmile se ale hovor stočil k nějakému holčičímu tématu, nenechaly mě se toho účastnit. A to mě mrzelo. Uvědomila jsem si, že je mezi námi hranice, kterou tvořilo mé pohlaví. V tu dobu jsem začala nad vším pochybovat. První, co mě napadlo, bylo, že jsem gay. Ale to mi nesedělo, protože mě přitahovaly holky. Tehdy jsem si to nedokázala v hlavě srovnat.“  Zkušenost transgender lidí ukazuje, že cesta k pochopení vlastní genderové identity není vždy jednoduchá a přímočará, je naopak komplikovaná nedostatkem vzorů.

Navíc, pokud jsou v kultuře aktuálně dostupná slova nebo jejich ekvivalenty zatížené pejorativními významy, nebudou se k nim lidé hlásit, případně pro ně najdou své vlastní varianty, jako například „homosexuál“ nahradilo „gay“ nebo „transsexuál“ ustupuje „transgenderu“. V současné době zažíváme kulturně-společenské uvolnění, které umožňuje lidem otevřeně popisovat své různorodé zkušenosti se sexualitou, pohlavím, genderem a láskou, a tak může docházet k tomu, že lidé mají na výběr větší množství kategorií a konceptů, ke kterým se mohou hlásit.

záběr z filmu Aktivistou z donucení

Aledova sestra se vdává, na svatební obřad ale nemůže Aledův manžel, protože svatba se koná v muslimském Turecku, domovině Aledova budoucího švagra.

Fipah, protagonista*nistka dokumentu Fipah: Nejsem muž ani žena z produkce TelevizeSeznam.cz

Při zmíněných školních programech dělám s žáky jednoduchou aktivitu. Po projekci filmů o trans a intersex tématech se třídy zeptám, zda mají svobodu vystupovat podle toho, jak se cítí. Třídami se obvykle nese souhlasné „ano“. Pak studujícím vysvětlím, že ještě v 60. letech 20. století je v USA mohli zatknout za to, že na sobě měli*y dva či více kusů oblečení náležejícího dle dobových konvencí opačnému pohlaví. Když se na můj povel postaví žákyně, při pohledu na jejich oblečení rychle dojdeme k tomu, že většina z nich by skončila na policejní stanici. Následující otázky, proč děvčata mohou nosit kalhoty a mikiny, ale kluci nemohou nosit sukně a make-up, je osvědčeným startérem debat o genderu a binaritě.

V dnešní době již mnoho dětí spolehlivě rozpozná, že v učebnici angličtiny jsou vyobrazeny dvě matky lesby, protože homosexualita coby komplementární binární koncept k heterosexualitě již není tabu. Komplexnější pojmy, jako je transsexualita, nebinárnost a jakákoliv genderová nekonformita, ovšem zůstávají v pozadí zájmu. Kategorie a koncepty mohou fungovat jako nálepky, které jsou těsné a mohou být frustrující, protože v očích druhých definují naše tužby a chování a ovlivňují, jakého se nám dostává zacházení. Různorodost sexuálního chování, tužeb a identit je větší, než jsme tradičně navyklí vnímat, proto je důležité naslouchat, jak se každý z nás identifikuje, co pro nás naše specifická identita a zkušenost znamená a jak si přejeme, aby se k nám okolí chovalo.

Je škola LGBTQ inkluzivní? Zde je návrh kontrolního seznamu: